Duane Hopkins: Filmy by měly být komplexní, ne komplikované

Filmař Duane Hopkins

Filmař Duane Hopkins Zdroj: ctk

Už od svého prvního krátkého filmu patří britský filmař Duane Hopkins mezi oblíbence prestižního festivalu v Cannes. Tam se promítal i jeho celovečerní debut Lepší věci. Po tomto vizuálně působivém pohledu na bezprizorní mladé lidi následovalo předloni drama Bypass o mladíkovi, jemuž se nedaří žít podle svých zásad. Oba filmy se tento týden v Praze představily divákům, v rámci edukativní platformy Cinergy vystoupil na Master Class i sám Hopkins.

Měl jste jasnou představu, co na Master Class chcete publiku sdělit?

Kdykoliv se takových akcí účastním, nechci je pojmout jako lekci. Preferuji konverzaci, v Praze jsem si mohl povídat s filmovým novinářem. Kdybych měl hodinu sám mluvit, bylo by to nudné. Zajímavější je, když reaguju na interpretace mých filmů. Tak podle mě získáte i lepší odpovědi.

Ale vždy mám určitou představu, na co se mě budou ptát. Už jsem o svých filmech a práci mluvit dost na to, abych věděl, kam se debata bude ubírat. I když výjimka by se našla. Často připravuji instalace pro galerie, čistím si tak hlavu před dalším dlouhodobým filmovým projektem. A jednou mě požádali, abych pracoval s psychoterapeutem, který z freudiánského hlediska rozebral vztahy mých postav. To bylo fascinující.

Dozvěděl jste se něco nečekaného?

Docela ano. Ten pán býval psychoterapeutem Bertolucciho, o filmech i psal. Mluvili jsme o tom, že Lepší věci vyprávějí o hledání udržitelné formy štěstí. Některé postavy ji hledají v drogách, jiné v milostném vztahu. Když jsem pak stříhal Bypass, požádal jsem ho, aby se na něj podíval. Nedokončený film většinou ukážete tak deseti patnácti lidem, kteří vám řeknou, jestli v něm funguje drama. On mi ale mohl říct, jestli tam funguje psychologický realismus. Jako psychoterapeut se často setkal s lidmi, kteří měli problematický vztah s rodiči. V jejich hlavě prý existuje schizma mezi tím, jaký rodič opravdu byl, a mezi jeho víc pozitivním obrazem ve vzpomínce. Přesně to se děje i Timovi, hlavní postavě Bypassu.

Podobné významy do filmů dáváte vědomě?

Spíš intuitivně. Psaní scénáře Bypassu jsem začal se scénou hlavního protagonisty v čekárně u doktora, věděl jsem, že se tam dozví něco špatného a že to bude ignorovat. Pak jsem měl pár dalších bodů, které jsem tam chtěl dostat. Měl jsem představu, co to všechno má znamenat. Ale nikdy pořádně nevíte, co váš film bude znamenat, protože k němu máte moc blízko. Vždycky potřebujete další lidi, abyste s nimi mohli významy prodiskutovat.

Jak nacházíte témata svých filmů?

Jde o kombinaci věcí. Třeba Bypass vzešel ze zkušenosti během obsazování neherců do mého debutu Lepší věci. Hledal jsem lidi, kteří se podobali mým postavám, jakmile jsem je našel, zapomněl jsem na charaktery, které jsem napsal, a oddal jsem se nehercům. Vyrostl jsem v dělnickém prostředí, takové komunity byly velmi úzké, většina lidí měla stejnou práci. Když jsem šel na univerzitu, začala se tato pracovní místa uzavírat a nic je nenahradilo. Z komunit se stávala města duchů a mladí najednou měli mnohem méně příležitostí. Mezi nimi jsem hledal své neherce.

V jednom městě jsem potkal kluka, který mě pozval k sobě domů, což nebyl pořádný domov, jen nevytopený byt bez nábytku. Přebývali tam s ním i jeho dva kamarádi a všichni mi vyprávěli v podstatě stejný příběh. Rozvedení rodiče, bez stabilní práce. Po pár hodinách jsem se jich zeptal, co plánují na večer, a oni mi nakonec prozradili, že se chystají vyloupit dva domy, ukrást auto a všechno prodat. Navíc domy lidí, které osobně znají! V tom okamžiku mi došlo, jak málo vím o tom, co média nazývají “rozbitá Británie”.

Zajímavá ale byla i dynamika mezi těmi třemi kamarády. Pro jednoho byla krádež výzva a test, druhý potřeboval peníze, ale ten třetí působil hodně citlivě. Měl jsem pocit, že s tím má morální problém. A vzpomínky na toho kluka jsem se nemohl zbavit. Začala mě zajímat postava nevinného v prostředí plném vinny, postava s pevnou morálkou, která je nicméně nucena dělat amorální věci. Po natočení Lepších věcí jsem asi rok sbíral materiál na Bypass a potkal mnoho lidí jako je Tim.

Na jeho ztvárnění ve filmu jste ale už potřeboval profesionálního herce.

Ano. Jsem velký fanoušek britského režiséra Alana Clarka, který možná není tak známý, ale to on vlastně objevil Garyho Oldmana a Tima Rotha. Jeho filmy jsou těžké, ale zároveň velmi silné, zobrazují tvář Anglie, která se často ignoruje. Jeho herci se pohybují na jiné úrovni. Věděl jsem, že charakter Tima musí zahrnovat jeho nemoc a vztahy. V té době už jsem se cítil dost jistě jako režisér a byl jsem připravený využít další filmovou ingredienci, tedy herce.

Po delší době jsem našel George MacKaye, museli jsme ale najít i způsob, jak ho přiblížit Timovi, protože jejich zázemí jsou dost odlišná. Rozhodli jsme se změnit George fyzicky. Musel zhubnout asi patnáct kilo, takže se pak cítil dost unavený a nemocný. Ani mi pak nepřišlo, že pracuju s Georgem. Ten zmizel, uvnitř jeho těla žil během natáčení Tim.

Neměl jste obavy, že ohrožujete jeho zdraví?

Ne, na vše dohlížel doktor. Takové věci musíte mít pod kontrolou kvůli pojištění. George dodržoval speciální dietu a měl na hubnutí dost času.

Vaše filmy připomínají britské sociálně realistické snímky, tento žánr ovšem překračují. Jaký máte k sociálnímu realismu vztah?

Kromě toho, že má toto označení pejorativní konotace, co vlastně znamená? Že má film společenský rozměr a je realistický. Ne že pojednává o lidech z nižší třídy. Mé filmy obsahují i politický prvek, ale takový, který musí být v každém uměleckém díle. V Británii existuje realistická tradice, pro mě ale realismus představuje jen výchozí bod. Mé filmy jsou víc spojené s dílem Alana Clarka, které se zabývají subkulturou, genderovou a třídní identitou, maskulinitou. Vždy se chci dostat dovnitř postav, zkoumat, jak vnější vliv určuje jejich vnitřní svět. I tento přístup má v Británii tradici, už od Powella a Pressburgera. Ale z nějakého důvodu se pořád víc mluví o povrchu filmu. Takže když někdo zmíní sociální realismus jako definující rys mého snímku, jsem docela frustrovaný. Možná by se tohle označení mělo na chvíli zakázat, aby se nepoužívalo k tak jednoduchému škatulkování.

A cítíte nějakou spřízněnost s umělci, k nimž vás britská kritika přirovnává, jakou jsou Lynne Ramsayová, Andrea Arnoldová nebo Steve McQueen?

Zrovna Chytač krys od Lynne Ramsayové měl na mě velký vliv. Líbilo se mi, že je velmi realistický a zároveň vypadá jako halucinace. Pokud použijete realistickou kameru, můžete si dovolit nerealistický zvuk nebo střih. Ale Lynne jsem potkal jen párkrát, Andreu znám trochu, Steva McQueena vůbec, ač máme stejného agenta. Myslím, že u nás najdete společné rysy, ale všichni jsme dost osobití filmaři.

Britská artová scéna je moc velká na blízké profesní vztahy?

Ano a taky jsme všichni moc zahledění do vlastních projektů. V Británii vždy točilo hodně filmařů a dostávali se sami do světa, takže jsme nikdy neměli potřebu sdružovat se do nějakého hnutí, abychom dosáhli větší publicity. Když u anglických režisérů najdete podobnosti, neděláte z nich hned hnutí. Po Lepších věcech se tedy mluvilo o britské nové vlně, ale to byly jen řeči. My se stejně akorát snažíme točit filmy. Do kontextu je musí dávat někdo jiný.

Vaše první filmy se hrály v Cannes a zaznamenaly výborné kritiky. Cítil jste pak nějaký tlak očekávání?

Ne, takhle nemůžete přemýšlet. Než jsem začal sám točit filmy, nakoukával jsem si vždy celou tvorbu režisérů svých oblíbených filmů. Viděl jsem přitom, jak se měnila jejich estetika. Taky jsem si načetl dobové recenze a všiml jsem si, že se filmaři vždy dostávali do módy a pak z ní vypadli, a ona móda se nijak neshodovala s tím, co si sami režiséři o svém díle mysleli. Naučil jsem se tedy, že nemůžete věřit tomu, co se o vás píše, a nechat si ovlivnit, co vám přijde zajímavé. Ceny a festivaly jsou důležité hlavně proto, že vám dají možnost natáčet s větší svobodou. A to chcete.

Takže nepotřebujete kladnou odezvu?

No, filmy točíte nejen proto, že vás něco zajímá, taky jimi chcete něco sdělit. Ale nemělo by to byt jednoduché, dogmatické sdělení. Chcete sdělit něco pravdivého, s dostatkem hloubky, něco komplexního, ne komplikovaného. A vždy se snažíte najít rovnováhu mezi tím, co funguje dramaticky, a něčím, co má onu hloubku. Miluju artový film, ale mám rád třeba i Davida Finchera, který je velmi napínavý.

Co připravujete teď?

Píšu příběh ze světa symfonického orchestru, který sleduje velmi talentovanou, skoro čtyřicetiletou violoncellistku, jež se v mládí přestěhovala z Polska do Británie, ale nesplnila, co se od ní čekalo. Během filmu se do jejího života vrátí něco z její minulosti. Dále připravuju šestidílnou televizní minisérii o vlivu zániku podniků na město, o politických ambicích a o sociální mobilitě. A taky chystám nějaké další galerijní inscenace.

Autorka je spolupracovnicí redakce