Adolf Zika proslul jako fotograf, aš už reklamní, nebo umělecký. Po mnoha oceněních se zařadil mezi špičku svého oboru. Zika má ale i další velkou zálibu, jíž dává průchod své kreativitě. Natáčí filmy.
Natočil jste dokument o Janu Saudkovi. Co vás k tomu vedlo?
Nápad byl jednoduchý. Chtěl jsem to udělat snad už v první chvíli, co jsem Jana osobně poznal. Ale jak to bude složité a co všechno mi to vezme, to jsem pochopitelně nevěděl. Nakonec to byla strašná dřina, která byla vykoupena ve finále deseti světovými festivaly a nakonec i vítězstvím na jednom z největších. To bylo v kanadském Montrealu, kde jsme dostali cenu Zlaté oko za nejlepší dokumentární film.
Co chystáte dál?
Velice zajímavý projekt, o kterém se lidé brzy dozvědí z médií. Bude se jmenovat Země česká, domov tvůj! Více o tom ale říct nemohu. Možná snad jen to, že se jedná o celovečerní dokumentární film určený do kin, kde budou tisíce lidí zaznamenávat svůj život.
Co u vás nyní převažuje? Fotografování, nebo natáčení?
Je to paradox, ale jasně vede natáčení. Za poslední rok jsem natočil více než deset televizních reklam. A ani v nadcházejícím roce to nebude jinak, protože hned první dny v lednu začínám točit klip s Pavlem Šporclem a Vojtou Dykem.
Otáčíte se tak k focení zády?
Ne. Na fotografii nechci zanevřít a připravuji několik překvapení na rok 2012.
Je práce s kamerou a fotoaparátem jiná, nebo se dají obě činnosti dobře skloubit?
Vypadá to stejně, ale je to absolutně odlišné. Jediné, co je na tom stejné, je to, že fotoaparát a kamery vypadají snad podobně. Ale to je tak vše.
Jak jste se vůbec k režírování a natáčení dostal?
Koupil jsem kdysi jeden roztočený film a dodělal ho jako producent do konce. Pak jsem potřeboval zaplatit své vlastní firmě prodělek, který film přinesl. Tak jsem se rozhodl, že začnu režírovat reklamy, protože jsem se naučil ten obor za rok, co jsme film dělali. Ono to klaplo.
Posbíral jste řadu ocenění. Kterého si ceníte nejvíce?
To je těžké říci. Prvního místa na Czech Press Photo si cením velice, není lehké tuto soutěž vyhrát. Také ocenění od Leica Germany nebo Olympusu mělo svoji váhu a hodně mi pomohlo. Stejně jako mě posunulo dál třeba také vítězství v Montrealu. I všechny nominace na Zlatou pecku pro mne byly podstatné. Snad ji letos vyhraju.
Jak jste začal s fotografováním?
Fotografií jsem potkal úplně náhodou, a to na srazu motocyklů Harley Davidson v Praze v roce 1994. V podstatě jsem neměl co na práci a trochu jsem se nudil, a tak jsem si od kamaráda půjčil fotoaparát a začal jsem fotit.
Opravdu?
Pamatuji si, že to byl jeden z prvních automatů, a tak to bylo docela jednoduché. Když jsem pak ty fotky ukázal náhodou v agentuře, začaly mít věci rychlý spád. Ale pravda je, že jako první s fotografováním začal už dávno předtím můj bratr, proto jsem se kolem tohoto oboru motal už dlouho.
Vaše sportovní série zvítězila v roce 1995 na prestižní výstavě Czech Press Photo. O čem byla a čím porotu tolik zaujala?
Byla to série fotografií z triatlonového závodu na Hawaii s názvem Ironman. Dvanáct fotek dohromady tvořilo docela ucelenou sestavu, a staly se tak dokonalou výpovědí o tomto drsném sportu. Pamatuji se, že tenkrát to byl první ročník a byl nejvíce obsazený. Prvenství pro mě byl velký úspěch
Jaký je váš názor na současnou fotografií?
Na tak obšírnou otázku asi nejde jen tak lehce odpovědět. V každém případě jde o vývoj, a ten je v pořádku. Kvalita se potom ukáže sama, stejně jako kýč a špatné věci.
Stále fotíte na kinofilmy, tedy tvoříte umělecké fotky. Necháváte si je vyvolávat, nebo si je děláte sám ve fotokomoře?
Ano, fotím stále na kinofilmy, i když už si připadám jak dinosaurus. Ale dělám to opravdu jen u uměleckých fotek. V reklamě je to úplně jinak, tam mám veliké digitální zázemí.
Co je pro vás těžké fotografovat, a co je naopak lehké?
Těžké je pro mě fotografovat lidi, které znám, svoje známé a lidi na ulici. To se přiznávám, že dělám nerad. A lehké? Pro mě je snadné fotografovat akty, protože je to můj denní chleba. Fotit ale někoho na ulici, to se strašně stydím a přijde mi to velice zákeřné. To neumím.
Pocházíte z Prachatic a jezdíte sem za rodiči. Jaký máte vztah k jihu Čech?
Absolutně vřelý. Miluji tuto část země, jen se sem dostávám bohužel čím dál tím méně, což mne dost mrzí.
Vzpomenete si na dětství v Prachaticích?
Moje dětství v Prachaticích bylo judo. V podstatě stále jsem byl na tréninku, a když ne, tak jsem s bráchou makal u ovcí na naší veliké zahradě. Ale žádný kluk, kterého postaví do kouta a on tam zůstane stát, jsem teda nebyl. Všude, kde se něco stalo, mohli mě rodiče hledat. To samé ve škole. Neustále jsem měl nějaké malé průšvihy. Ale tím, že jsem se dobře učil, mě měly učitelky asi rády. Možná mi i trochu nadržovaly.
Už několikrát jste předsedal porotě na amatérské fotosoutěži v Českých Budějovicích. Překvapilo vás tam něco? Dá se mezi fotografy na podobných soutěžích najít opravdový talent?
Nevím, jestli přímo překvapilo, ale jedno je třeba říct. Tyto soutěže jsou strašně důležité. Někdy se mezi soutěžícími našli velice kvalitní fotografové. Rozhodně si myslím, že dnes už se jedná o kvalitní soutěž.
Co děláte ve volném čase?
Hraji na elektrickou kytaru, jezdím na motorce Harley Davidson, dělám pořád judo. To jsou i mé veliké koníčky. Ale hlavně se snažím být se svými dětmi a mojí ženou. Bohužel, najít si čas je velice těžké, a když se to podaří, je to úspěch.
Fotíte i v soukromí? Žádají vás na oslavách s rodinou, abyste je vyfotil?
Vím, že to teď bude znít trapně, ale bohužel ne. Nechci být neupřímný, odpusťte mi to, ale prostě nefotím. Jsem totiž povahou muzikant a hudebník, který se stal fotografem z profese.
ADOLF ZIKA
* Narodil se v roce 1972 v Prachaticích.
* V roce 1995 získal svou první cenu v soutěži Czech Press Photo.
* Fotil pro značky Pietro Filipi, Hermes, Australian Bodycare, Fischer Air.
* V roce 2000 jej vybrali mezi šest nejlepších fotografů světa, které prezentovala firma Leica na výstavě Photokina.
* Jeho dokumentární Č lm o Janu Saudkovi získal cenu Glass Eye Award v Montrealu za nejlepší dokumentární film.
