Loňský advent nekončil pro Pavla Dungla dobře. Po podzimní autonehodě u Vídně nevěděl, zda bude ještě někdy mluvit, chodit, operovat. Celou pravou polovinu těla měl po nárazu jeho Porsche Carrera do náklaďáku napadrť.
Lékaři napočítali v jeho těle 57 zlomených kostí. Pro představu – kostra člověka čítá 208 kostí. Nebyla to první nehoda, po které skončil v bezvědomí. V roce 1993 po ostrém střetu s nákladním automobilem si zlomil tři krční obratle.
Pane profesore, jak vzpomínáte na loňské Vánoce?
Velmi nerad. Nebyl jsem na tom dobře fyzicky. V lednu se mi pak ještě zlomila operovaná noha, v únoru operovaná pažní kost.
Operovali vás kolegové z Bulovky?
Ano. Vždycky jsem jim předem nakreslil, jak by to mělo vypadat a museli to udělat přesně, jak jsem jim to řekl.
Tři týdny jste ale byl v bezvědomí. Kolik operací jste dohromady měl?
Upřímně řečeno, odoperovali mě jako mrtvolu. Nastrkali do mě různé hřeby a dlahy, aby mě vůbec poskládali a mohli ošetřovat. Šest operací jsem měl v Rakousku a tady pak tři velké.
Kdy jste věděl, že jste z nejhoršího venku?
To bylo až tak v březnu. To jsem začal přibírat na váze a zase jsem začal mít silný hlas.
Jste zpátky v kondici. Operujete stejně jako předtím?
Líp a víc. (smích)
Nebolí vás nic?
Jsem na bolest docela málo vnímavý. Teď mě ale začíná bolet rameno, kolegové mně budou muset vyndat jeden hřeb, který mi leze mezi ramenní svaly.
Kolik máte v těle šroubů teď?
Jeden, dva, tři… asi padesát šroubů a asi šest dlah. Na letišti při průchodu kontrolou pořád zvoním. Musím ukázat jizvy, aby mě pustili dál.
Měl jste neuvěřitelných 57 zlomenin, která bolí nejvíce?
Bolí každá, ale většinou se špatně hojí patní kost, kolení kloub a zlomeniny v kloubu. Jen na chodidle mi napočítali třináct zlomenin.
Řídíte dál auto?
Samozřejmě.
Jaká rychlost je pro vás optimální?
Od dvou set kilometrů v hodině výš.
Vy si nedáte říct.
Mezi oběma nehodami byla pauza sedmnáct let, to na to zapomenete (smích). Teď se snažím jezdit pomaleji, kolem 150 kilometrů v hodině. Dodržuju všechny dopravní předpisy.
Předtím jste je nedodržoval?
Dodržoval, ale jezdil jsem rychle a rád. Přesto jezdím nesmírně ohleduplně, nesnáším agresivitu za volantem.
Rozčilujete se za volantem?
Přiměřeně. Ale nepatřím ke sprostým řidičům. Říkám jim taxikářsko-zelinářská povaha.
Sledoval jste případ piráta, který vytlačil řidičku z dálnice?
To mě velmi popudilo. I sprostá posunčina je známka agresivity, takoví lidé by měli být všemi způsoby odkrýváni, identifikováni, trestáni. Vždyť jsou to potenciální vrazi.
Zůstáváte po nehodě věrný stejné značce auta?
Zase si asi koupím nějakého mazlíka na léto. Abych měl hračku. Velcí kluci mají už dražší hračky. Belzebuba musíte léčit belzebubem.
Máte rád i silné motorky. Jezdil jste i letos?
Letos jsem ujel pět tisíc kilometrů. Jezdím za matkou každý týden na jižní Moravu. Vyrazím třeba po práci odpoledne a večer jsem zpátky. Na motorce to je nejlepší, vyhnete zácpám, můžete jet podél kolony.
Trávíte na Moravě i Vánoce?
Mám malé dítě, tak Štědrý večer a stromeček bude v Praze a druhý den ráno jedu hned za matičkou. Sejdeme se tam celá rodina. Jsem katolík, modlíme se před večeří, zachováváme zvyky. Krájí se jablka, chodilo se do chlíva nebo zaklepat na včely, pozdravit je na Štědrý den.
Podle statistiky je Dunglů-mužů jenom jedenáct v republice. To jste jen jedna rodina?
Kdybyste přijela na Moravu na hřbitov, našla byste pět hrobů Dunglů. Byli to Němci, většinou odsunutí. Ti chytří, kteří si vzali Češky, pak zůstali.
Vy sám jste rodinu podstatně rozšířil. Máte čtyři syny, co dělají?
Nejstarší je právník, právě udělal advokátské zkoušky, ale láká ho design. Druhý je od léta na Novém Zélandu, hlídá statek, jezdí na koni. Je excelentním střelcem. Třetí syn studuje gymnázium a čtvrtý je ještě ve školce.
Také dobře střílíte?
Letos jsem byl na kachnách, kde jsem byl králem honu.
Kolik jste jich střelil?
Kolem stovky.
Dvakrát jste byl na pokraji života. Jaké to je to mezi nebem a zemí?
Pocit velké tísně, neznámo. To se ani moc nedá sdělit. Naopak když jsem byl v bezvědomí pod medikamenty, tak jsem měl velice krásné sny. Fantastické snové zážitky. Od první nehody mám vystavený i úmrtní list.
Cože?
Ležel jsem ve Vídni na přístrojích, nevypadalo to dobře. Rodina se za mnou přijela rozloučit. A pak někdo z nemocnice nahlásil do holandského Laidenu, kde evidují mrtvé pacienty, kteří jsou ještě na přístrojích, aby si přijeli odebrat orgány, které potřebují. Nahlásili mě jako mrtvolu. Tým přijel, ale jak šli po chodbě k mému pokoji, zastavily je jeptišky. Matka představená prohlásila: Zpátky, žádné odpojování, nedáme vám ho! Pak se prý celý víkend modlily v kapli za mé uzdravení a po třech dnech nastal dramatický obrat a já začal znovu žít. Pak vždycky prohlašovaly, že si mě vymodlily.
To zní stejně fantasticky jako ty vaše sny. Jaké je tedy vaše datum úmrtí?
To není legrace. Když jsem se zotavil, musel jsem pak úřadům dokazovat, že žiju. Je neskutečný výkon dokázat, že úředně žijete.
Přijít na úřad osobně?
Na ministerstvu, kde jsem si každoročně obnovoval licenci operatéra, mi ukázali spis, kde byl černý kříž a napsáno zemřel 13. února 1993. Řekli mi, že musím přinést potvrzení, že jsem naživu.
Od koho?
Muselo to být vystavené v Rakousku, nevěděl jsem, kam mám jít, jestli je úřad, kde se přihlašují živí. Šel jsem k reviznímu lékaři, ten mi chtěl aspoň změřit tlak, poslechnout srdce, zkusil reflexy kladívkem do kolena a říká: Vždyť vy nemáte žádné reflexy. Odpověděl jsem: Po autonehodě už je mít ani nebudu. Pak skutečně napsal, že podle vyšetření se dá soudit, že Herr Dungl je živý. Šel jsem na ministerstvo a dostal povolení k operování.
To je neuvěřitelný příběh.
Mám důkaz. Sedm let, až do roku 2000, mi z Leidenu přicházelo přání k Vánocům, které končilo větou: Žij zdravě, pamatuj, že jsi dárcem orgánů!
