Dvojčata, kam se podíváš | E15.cz

Dvojčata, kam se podíváš

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Dvojčat v Opavě rok od roku přibývá. Naprosto identičtí sourozenci jsou však pořád výjimkou.

Nepotkat v ulicích Opavy maminku, která tlačí kočárek se dvěma dětmi, posledních několik let prostě nejde. Dvojčat se rodí rok od roku více.
„Ležela jsem v nemocnici s rizikovým těhotenstvím a připadala jsem si trochu jako exot. Čekala jsem totiž jenom jedno miminko. Na rozdíl od většiny ostatních maminek,“ vypráví třicetiletá Petra Schulzová. Sama má v Opavě hned tři kamarádky, které mají dvojčata.
„Dvojčat se opravdu rodí pořád více. Jako hlavní důvod se uvádí rostoucí počet umělých oplodnění, kde je větší pravděpodobnost vícečetného těhotenství,“ potvrdil primář gynekologicko-porodnického oddělení v Opavě Petr Herman.
Úplně stejní sourozenci jsou přesto ve městě pořád raritou. Většina dvojčat je totiž dvouvaječná.
Sedmička našla tři dvojice identických dvojčat. Kvůli dokonalé podobě se dostaly do řady zvláštních situací. Jsou si nejlepšími přáteli, líbí se jim stejné věci, tráví spolu hodiny. Lidé si je pletou, což je někdy zlobí a někdy baví. Život s identickým sourozencem si opavská dvojčata pochvalují.

Nikol Plachká a Karin Hozová – 33 let

Chodí ke stejné kadeřnici, mají stejné oblečení, šperky, stejně se malují. V dětství je od sebe rozeznal málokdo. I teď jsou si sestry Nikol a Karin tak podobné, že si je občas spletou i jejich děti. Když člověk zavře oči, neví, která z nich právě mluví. Podle hlasu je nerozezná ani máma.
„Do školky a na základku jsme chodily spolu. Seděly jsme v jedné lavici, oblékaly se stejně a neudělaly jsme bez sebe ani krok,“ vzpomíná o pět minut starší Karin.
Učitelé je nemohli rozeznat. „Naše třídní až do devítky nevěděla, která jsme která. Ale nikdy jsme se nevyměňovaly. Jen písemky z matiky za mě psala Karin,“ vypráví Nikol. Rozdělila je až střední škola. „Nesly jsme to hodně těžce a dlouho jsme si zvykaly,“ shodují se sestry.
Spolu dělaly autoškolu, obě baví tanec, obě milují Michaela Jacksona. „Když jsme dělaly řidičák, učitel nikdy nevěděl, která s ním zrovna jede. Jednou jsme se potřebovaly vyměnit. Zkoušela jsem mu to vysvětlit, ale po chvíli nešťastně řekl: ‚To je jedno, hlavně jeďte,‘“ povídá Nikol.
Výměna jim prošla i na střední škole. „Nikol musela být ve škole, ale jela nakupovat, tak jsem šla do školy za ni. Některé její kamarádky to poznaly, ale učitelé vůbec,“ usmívá se Karin.
Když jdou obě dlouhovlasé blondýnky spolu po městě, budí pozornost. I teď se rády oblékají stejně. „Máme stejný vkus. Když si něco koupím, automaticky beru i druhý kus,“ říká Karin.
Vdávaly se v jednom roce. Obě mají dvě děti. „Sestře jsem Natálku někdy i nakojila. Jsou s mým Filipem stejný ročník,“ dodává Karin.
Momentálně je nejvíc odlišuje tetování na Nikolině rameni, i to se ale změní. Karin se chystá pořídit si tetování taky.
Mají mezi sebou pevný vztah. Když se nevidí, musí si aspoň zavolat. „Mamka říká, že když jsme spolu, máme svůj svět a nikoho tam nevezmeme. Potřebujeme chvilku pro sebe. Naši manželé si na to vzájemné pouto dlouho nemohli zvyknout,“ doplňují sestry.

Nikol a Natálie Vavrečkovy – 8 let

Osmiletým slečnám Nikol a Natálii stačí přezout si ve škole papuče a výměna je hotová. Holky nosí stejné oblečení, boty, účes i sponky do vlasů.
„Dokud je to baví, snažím se je oblékat stejně. V zimě, když mají kombinézu a na hlavě naražené čepice, nepoznám je v první chvíli ani já,“ říká jejich máma Iveta Vavrečková. Jediným poznávacím znamením je miniaturní mateřské znaménko na Natáliině levé tváři. Nikol ho nemá.
Do první třídy na Základní škole Vrchní v Kateřinkách tak každé ráno nakráčejí totožná děvčata. Až na dvě výjimky, mají jiné aktovky a papuče.

„Už jsme se zkusily vyměnit. Přezuly jsme si papuče. Ale holky ve třídě to poznaly,“ popisuje Natálie. V jedné lavici spolu nesedí. Rozdělily se už ve školce.
„Dva roky byly spolu, ale byly na sebe dost fixované. Co dělala jedna, dělala i druhá. Když jedna nejedla, druhá taky ne. Zkusili jsme je dát každou do jiného oddělení,“ popisuje Iveta Vavrečková. Holky se osamostatnily, každá si našla kamarády, víc se na sebe těšily. „První dva měsíce to ale bylo těžké,“ dodává Vavrečková.
Že bude mít dvojčata, věděla od začátku těhotenství. „Taky jsem už v těhotenství věděla, že první holčička bude Natálka a ta mladší Nikolka,“ líčí Vavrečková. Sestry od sebe dělí sedm minut.
Máma je odlišila od narození. „Já na nich rozdílnost vidím. Také měly doma každá svou určenou postýlku a docela dlouho na sobě měly i číslo z porodnice. Tak snad jsme je nevyměnili,“ směje se Iveta Vavrečková.
Máma, táta a babička holky rozeznají, ostatní členové rodiny s tím mají potíže. „Říkají jim prostě dvojčata,“ líčí Vavrečková. Jako čerstvá maminka dvojčat začala v Opavě organizovat srazy. „Obvolávala jsem známé, zjišťovala, kdo má dvojčata. Scházeli jsme se dvakrát do roka a bylo nás přes dvacet maminek. Jak děti vyrostly, už ale nebylo tolik času a tradice zanikla,“ vzpomíná Vavrečková.

Ivana Kleinová a Alena Zupková – 49 let

Když žáci Základní školy Ilji Hurníka zdraví na ulici svou učitelku Ivanu Kleinovou, nemusí to být ona. Možná právě potkali její sestru Alenu Zupkovou. Také učitelku.
„Když jdu po ulici, lidé nevědí, jestli potkali mě, nebo sestru. Zdraví mě úplně cizí lidé a my se pak snažíme spolu dopátrat, kdo to byl,“ říká Alena Zupková.
A pletou si je i jinde. Kleinová vede úspěšný opavský sbor Domino. Když na některém z koncertů sedí mezi diváky sestra Alena, chodí lidé na konci gratulovat jí. „Je to neuvěřitelné. Jsme i jinak oblečené a nepomáhá to,“ usmívá se Kleinová.

Oblékají se jinak, ale stejný vkus nezapřou. Mají stejný účes, stejný tvar brýlí, na nohou nosí stejné boty. „To je opravdu náhoda, koupily jsme si je nezávisle na sobě,“ vysvětlují obě sestry. Že někam neplánovaně přijdou stejně oblečené, se jim stává často. Chodily do jedné třídy na základní i střední školu, studovaly stejnou vysokou. „Stejnou fakultu. Já výtvarnou výchovu a češtinu, Iva hudební výchovu a češtinu,“ upřesňuje Hozová.
I ony dělaly svým učitelům těžkou hlavu. „Zkoušku z literatury 19. století jsem udělala v jeden den. Ivana šla druhý den ve stejných šatech a náhodou si vytáhla i stejnou otázku. Zkoušející se po chvilce zamyslel a řekl: ‚Tohle už tu přece jednou bylo,‘“ směje se Hozová a přidává další historku.
Deset let žila mimo Opavu, sestra Ivana za ní přijela do Nových Zámků a šly spolu na zkoušku sboru. Lidé, kteří na zkoušku přicházeli, viděli nejprve Ivanu a zdravili ji. „Pak uviděli Alenu a málem omdleli. Nevěděli, že jsme dvě,“ doplňuje Kleinová. Podobu využily při vzájemném hlídání dětí, Alena místo Ivany také někdy diriguje koncerty.
Měly spoustu přátel, ale nikdy nejlepší kamarádku. Tak blízký vztah měly právě mezi sebou. Pomáhají si dodneška. Koncerty Domina Alena doplňuje výtvarnými výstavami. Navrhuje obaly cédéček i plakáty.
„Máme velmi podobné myšlení a často reagujeme úplně stejně,“ dodávají sestry.

Líbilo by se vám mít dvojče?

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video