Nejen mezi libereckými Kondory je Jan Pastyřík nepřehlédnutelný. S výškou 208 centimetrů obvykle patří mezi největší hráče na hřišti. Pastyřík jako jediný zůstal Liberci věrný i po sestupu do druhé nejvyšší ligy.
Nyní je nejzkušenějším hráčem basketbalového týmu Kondoři Liberec a předává zkušenosti mladším.
S vaší výškou musel být basketbal poměrně jasnou volbou.
S bráchou jsme oba hodně vysocí, tak jsme se na basketbal hodili. Ale začínal jsem až ve čtrnácti letech, v Lounech. Předtím jsem tancoval. Nikdo by to do mě neřekl, že bych mohl dělat latinsko-americké tance. Jenže pak jsem okusil basket a rychle mě to chytlo.
V pražském USK jste strávil šest sezon. Jak vzpomínáte na toto angažmá v nejvyšší basketbalové lize?
USK mě vychovalo. Vzpomínám na to dobře, i když jsme se nerozešli úplně v nejlepším.
V roce 2005 jste se přesunul do Liberce. Co vás pod Ještěd dovedlo?
Hlavně trenér, který mě vychovával i v mládežnické kategorii. Musím přiznat, že mě zajímal i projekt založení nového týmu v Liberci. Tým byl vybudován na „zelené louce“. Je to trošku unikát v našich podmínkách.
Dá se basketbalem v Česku uživit?
Jde to v nejvyšší soutěži, ale není za to tolik peněz jako ve fotbale a hokeji. Na nějaké velké šetření to není. Na rozhlížení po novém angažmá máte zhruba půl roku, kdy se dá žít z našetřených peněz. Špičkoví hráči mají samozřejmě víc. Říká se, že první liga je poloprofesionální. Není to pravda, třeba v Liberci je amatérská.
Liberci jste zůstal věrný i po prodeji licence do Brna a sestupu Kondorů do první ligy. Netoužil jste zůstat v nejvyšší soutěži, navíc když většina spoluhráčů odešla?
V době prodeje jsem měl zdravotní problémy. Sice jsem měl nějaké nabídky, ale v té době se ke mně klub zachoval dobře. V době mého zranění mě podržel a já nic nemusel řešit. Pak přišla nabídka od nového vedení, a jelikož mi Liberec rychle přirostl k srdci, tak se mi ani nikam jinam nechtělo. Mám tady i přítelkyni, která zde studovala.
Jaká byla reakce fanoušků na konec extraligy v Liberci?
Myslím, že nejhorší bylo načasování, na neúspěch nemohl prodej klubu nikdo svádět. V té době jsme dosáhli nejlepšího umístění, bojovali jsme kolem pátého šestého místa.
V Liberci jste šest let. Co se v klubu za změnilo?
Určitě je horší finanční situace. Pozitivní je, že máme vybudovanou nějakou základnu. V součastné době máme přes 120 dětí.
Jaký je pocit být najednou v týmu, kde jste nejstarší a jasně nejzkušenější hráč?
Člověk vedle takových spoluhráčů trošku omládne. Předávám jim své zkušenosti a naopak se na společných trénincích nabíjím energií. Oni jdou do všeho na sto procent po hlavě, ale v jejich letech jsem byl stejný.
Jak hodnotíte probíhající sezonu?
Určitě pozitivně. Před vánoční přestávkou jsme měli na kontě osm výher a sedm proher. Hodně týmů jsme zaskočili, protože po loňském propadáku s námi už nikdo tolik nepočítal. Kádr zůstal stejný jako loni, a i přesto jsme se hodně zlepšili. Letos překvapujeme, ale mohlo to být i o trošku lepší. Tři zápasy jsme prohráli o dva body, mohli jsme být výš. Ale buďme spokojení za to, co je.
Dočetl jsem se, že děláte takzvanou vinnou turistiku. Co je na tom pravdy?
Je to tak. Vinnou turistiku a Moravu mám moc rád. Nemůžu říct, že bych byl znalec vín, ale za ty roky se v tom trošku orientuji. Je to můj koníček.
Co považujete za svůj největší úspěch a čeho byste ještě rád dosáhl?
Vždycky jsem chtěl vyhrát nejvyšší basketbalovou ligu v Česku. To už se mi asi nesplní. Takže za úspěch považuji postup s Kondory z první ligy do extraligy a pak předposlední sezonu v nejvyšší soutěži, kdy jsem zažíval povedenou část kariéry.
