Elektrikářka nebo automechanička. Ženy v mužských profesích | E15.cz

Elektrikářka nebo automechanička. Ženy v mužských profesích

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Karvinské ženy se chlapských profesí nebojí. Elektrikářka, řidička sanitky nebo strážnice tu pracují už léta. Jiné povolání by nechtěly.

Už jako malé si místo panenek hrály s autíčky, které podrobily důkladné „servisní prohlídce“, nebo doma rozebíraly rodičům rádia či budíky.
Některé ženy do obvykle mužského zaměstnání přivedla náhoda. Dnes jsou ozdobou chlapské party v uniformách nebo montérkách. Z kolegů strach nemají. Naopak, dobře si s nimi rozumí.

Místo hraní s panenkami rozebrala budík

„Talent k elektrikařině se ve mně začal projevovat už v dětství. Když moji rodiče našli někde doma rozebraný budík, hned bylo jasné, kdo si s ním pohrál,“ říká elektrikářka nemocnice v Karviné-Ráji Eva Slabá. Už když vycházela základní školu, měla o svém dalším životě jasnou představu. Bude elektrikářkou. Sen se jí splnil. „Mezi chlapy si udržíte své místo, jen když jim ukážete, že zvládnete totéž, co oni. Když se něco nepovede chlapovi, je to normální, když ženě, je to prostě proto, že je to baba,“ ví Slabá. V nemocnici má elektrikářka nepostradatelnou úlohu. Bez proudu by totiž veškerá zařízení přestala fungovat. „Jsme na to připraveni. Když vypadne proud, utíkáme do rozvodny a přehodíme elektřinu na jiný obvod. I když je celá Karviná po tmě, my vždycky svítíme,“ chlubí se elektrikářka. I v tak zodpovědné profesi se Eva Slabá s kolegy zasměje. „Po malování jsme kontrolovali porodní oddělení, stiskli vypínač a zjistili, že nad dětskou vaničkou nesvítí světlo. Sundali jsme kryt, odšroubovali žárovku a už si říkali, odkud kam budeme sekat do stěny. Když jsme všechno nachystali, vylezli jsme na onu vaničku a všimli si, že o kousek vedle za váhou je vypínač. Zmáčkla jsem ho, rozsvítila světlo nad vaničkou a velké akce byla u konce,“ směje se devětačtyřicetiletá elektrikářka Slabá.

Její rekord jsou tři auta za den

Dvaadvacetiletá Pavla Želinská prodává auta ve Fryštátu. Studovala přitom pedagogiku volného času a měla organizovat program dětem po vyučování. Místo u dětí ale skončila mezi silnými vozy a zákazníky přesvědčuje, že autům rozumí stejně dobře jako muži. „Je pravda, že ze začátku jsem o autech nevěděla téměř nic. Vzpomínám, jak jsem jednou prodávala auto a mluvila jsem o tom, že rezerva je už v ceně vozu, jako by to byla jen výsada tohoto typu, přitom ji mají úplně všechna. Zákazník na mě nevěřícně koukal, a dokonce se i trochu rozčílil. Nakonec jsme se ale domluvili,“ vzpomíná Pavla Želinská. Zákazníci se k půvabné prodejkyni rádi vracejí. Třeba jen na kafe. „Nedávno jsem prodala auto devětaosmdesátiletému pánovi. Od té doby k nám jezdí pravidelně dát si kávu a auto umýt. Špatně slyší, a tak jsem mu před pár dny pomohla po menší nehodě vyřešit pojistku,“ říká Želinská.

Rozháněla dav rváčů

V temných uličkách Karviné chrání lidi městská strážnice Darina Koniuchová. K policii utekla od kancelářského stolu. „Jako úplně malá jsem chtěla být vojandou. Na uniformu jsem tedy myslela, ale ne na tu policejní. Rodiče mi ale vojenskou školu nedovolili, tak jsem vystudovala ekonomku a pracovala v kanceláři. Dlouho jsem to ale nevydržela,“ vypráví Darina Koniuchová. Podle ní je v karvinských ulicích stále nebezpečněji. „Zasahujeme denně. Nejvíce jsem se zapotila, když jsem s dvěma kolegy rozháněla rvačku dvaceti Romů. V takových situacích musíte dát najevo, že si věříte a nebojíte se jich,“ vysvětluje devětatřicetiletá Koniuchová. Nepopírá, že i ona má někdy při hlídce strach. „Nejvíce jsem se lekla, když na mě ze tmy večer vyběhl rozzuřený dobrman, už jsem na něj mířila, když si ho přivolal páníček, který ho venčil,“ dodává Koniuchová. Strážníci a strážnice nezachraňují životy jen lidem, ale třeba i zvířatům. „Na dispečink zavolala starší paní, že delší dobu sleduje z okna ptačí hnízdo a v něm samičku na vejcích. Prý se tam ale už dva dny neukázal samec. Chtěla, abychom přijeli a zkontrolovali, jak na tom samička je, případně ji i dokrmili. I k takovým případům vyjíždíme,“ usmívá se Darina Koniuchová.

Žena za volantem sanitky

Jana Tilleová je profesionální řidičkou. Sanitkou vozí pacienty do nemocnice, domů nebo na vyšetření do jiných měst. Do služby nastoupila před dvaceti lety. Dnes už ženy – řidičky sanitek – vůbec nepřijímají. Prý kvůli tomu, že je práce fyzicky náročná. „Ženy už k nám neberou, protože je občas potřeba přenést pacienta na nosítkách a to už je náročné. I mě v takových situacích musí na cestách doprovázet chlap,“ vysvětluje čtyřiačtyřicetiletá Jana Tilleová, řidička sanitky rájecké nemocnice. Kromě výborných řidičských schopností musí dokonale umět i dát první pomoc pro případ, že by se pacientovi v sanitce udělalo špatně. Kromě převozu pacientovi Jana Tilleová pomáhá třeba i s odvozem na vozíku na oddělení. „Zajímavé třeba je, když převážíme pacienty s infekční nemocí. To na sobě musíme mít roušky i speciální oblek,“ líčí součást své práce Tilleová. Nejvíce ji potěší, když dostane od pacienta pochvalu nebo poděkování za pomoc. „Jezdím opatrně, takže se mi stává docela často, že mi lidé děkují za příjemnou cestu nebo pomoc při vystupování,“ dodává řidička.

Své auto si pořádně vytuní

Šestnáctiletá Kateřina Sobolová se teprve učí. Je ve druhém ročníku a až střední školu dokončí, bude automechaničkou. Toto povolání vyhrálo nad původními plány být kosmetičkou nebo cukrářkou. Jinou práci by už dnes dělat nechtěla. Už když byla malá, upravovala modely aut před domem na pískovišti.
„Právě tam jsem si nejčastěji hrála. S autíčky a partou kluků. Modely jsme si vyměňovali, závodili s nimi a upravovali je. Později, když už kamarádi měli svá vlastní auta, jsem s nimi chodila do garáže a pozorovala, co a jak na autě opravují nebo předělávají, tak jsem se spoustu věcí naučila,“ říká Sobolová, která dnes ze všeho nejraději na autě povoluje nejrůznější šrouby. Vůbec ji ale nebaví třeba přezouvání pneumatik. Kola jsou těžká. Ve třídě je Kateřina středem pozornosti. „Jsem jediná holka, ale spolužáci mě přijali dobře. Samozřejmě si občas nějakou tu poznámku na to, že jsem holka, neodpustí,“ směje se Kateřina Sobolová. Kromě školní teorie má i praxi v jednom z autosalónů. Jako správná automechanička si Kateřina Sobolová nenechá ujít téměř žádný tuningový sraz. Jednou by chtěla s vlastním autem i závodit. „Drifty a sprinty, to je moje. Taky si chci ‚vytunit‘ auto a jezdit závody. To je cíl, kterého bych chtěla dosáhnout,“ zasnila se Kateřina Sobolová.

Ženy mohou pracovat i v netypických profesích

Podle sociologa Vojtěcha Bednáře mohou být v „chlapských“ profesích ženy stejně dobré. „Žijeme ve svobodné společnosti a každý si může dělat, co se mu zlíbí. Ženy jsou jak po fyzické, tak po psychické stránce schopné dělat vše, co muži. To ale neznamená, že se do všech profesí hodí. Známý je třeba příklad traktoristek z padesátých let, kterým vibrace tehdejších strojů zničily zdraví,“ říká sociolog Bednář.
Podle něj by ženy měly pracovat i v profesích, které pro ně nejsou tak typické. „Například u řízení kamionu se může projevit jejich smysl pro pečlivost a spolehlivost. Jsou profese, které ale dělat nesmí. Například podzemní práce v dolech,“ dodává Vojtěch Bednář.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video