Éra křečků končí. Lidé chtějí spíše kajmany, chameleony nebo opice | E15.cz

Éra křečků končí. Lidé chtějí spíše kajmany, chameleony nebo opice

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Jindřichohradečtí chovatelé chtějí domů čím dál častěji exotická zvířata. Adriana Kocmánková má třeba opice, Marie Wolfgruberová zase chovala kajmana.

Adriana Kocmánková má doma dva psy, felzumu, dva leguány, dva anolisy rytířské, veverku burunduka nebo žábu. Jejím největším koníčkem je ale chov malých opic. Zrovna teď jich má dvanáct.
„Opičku jsem dlouho chtěla, jenže domů by mi ji manžel nedovolil. Tak jsem si ji koupila do obchodu,“ říká majitelka jednoho z jindřichohradeckých zverimexů. Nejdřív začínala s kosmanem bělovousým, pak přidala tamaríny žlutoruké a nakonec i kosmany zakrslé. Právě díky kosmanům zakrslým, nejmenším opicím na světě, se může pochlubit unikátním kouskem. Je totiž teprve druhou chovatelkou v celé České republice, které se povedlo uměle odchovat sto dvacet gramů těžkou a zhruba patnáct centimetrů velkou opici.
„Opičí miminka se nám narodila krátce před Vánocemi. Porod byl však předčasný, a samice proto neměla dostatek mléka. Jedno ze dvou mláďat tak hned po narození vyhodila, a já si řekla, že ho zkusím zachránit,“ vzpomíná Kocmánková.

Opičí chlapeček byl velký jako čmelák

Její hlavní poradkyní přitom byla Helena Zelenková ze Šenova, která umělý odchov opic vyzkoušela už několikrát. „Od samého začátku mi říkala, ať moc nepočítám s tím, že se to povede. Kosman zakrslý je totiž opravdu malý a od narození ho vychovali jen v jedné zoologické zahradě, kde se o něj staralo hned několik veterinářů a odborníků,“ vysvětluje Kocmánková. I přes varování se to ovšem rozhodla zkusit. Stálo jí to skoro tři měsíce bez pořádného spánku. „Opičí chlapeček byl jako větší čmelák. Krmit jsem ho musela stříkačkou, a i tak to byl docela problém. Stačí totiž větší kapička a už ho můžete utopit. Tak jsem ho krmila třeba každou půlhodinu. Abych udržela správnou teplotu mláděte, nosila jsem ho na těle. Nikdo mě ani nestřídal, vstávala jsem k němu v noci. Nebylo to prostě lehké, ale stálo to za to,“ říká Adriana Kocmánková. Běžným chovatelům by ale opičky nedoporučovala. „Chov opic je hodně náročný. Musíte je mít za sklem, protože i obyčejná chřipka je může zabít. Navíc jsou spíš pro vyspělého chovatele, který nemá potřebu zvíře mordovat chováním a mazlením. Jinak je s nimi ale legrace, dokážou neuvěřitelné kousky,“ usmívá se Kocmánková.
Dalším problémem je také krmení. „Ráno jim vaříme kaše, které doplňujeme o nejrůznější vitaminy. Odpoledne jim zase dáváme aspoň pět druhů ovoce. Vybíráme jen to nejhezčí, otlačené nebo ne úplně perfektní radši sním sama,“ doplňuje chovatelka. Čím ale opičky nikdy nepohrdnou? Největší pochoutkou jsou pro ně cvrčci, sarančata nebo zofobasy. „To jsou takoví velcí červi. Na ty svoje opice lákám, když mi třeba vyběhnou z domečku a potřebuji je dostat zpátky,“ říká Kocmánková.
Přiznává, že opic se vzdává jen nerada. „Moc je neprodáváme. Pořád mám pocit, že se o ně nikdo nepostará tak jako já. Někdy to ale jinak nejde, protože už jich je moc. Proto půjde brzo jeden sameček tamarína do plzeňské zoo,“ dodává.

Skoro dvoumetrového kajmana dala dětem

Trochu jiné problémy s příbytkem svého čtyřnohého společníka řešila Marie Wolfgruberová.
„Můj bývalý manžel byl vášnivým chovatelem exotických zvířat. Doma jsme tak měli hady, ještěry a časem i kajmana brýlového. Měřil tenkrát asi osmdesát centimetrů, v ložnici měl svoje terárium a my jsme se postupně učili, jak ho správně chovat. Jak ale rostl, přibývaly i problémy. Vytápění terária totiž stojí opravdu hodně peněz,“ míní Wolfgruberová. Po třech letech proto kajman skončil v jindřichohradeckém Domě dětí a mládeže. „Je to jediné opravdu nebezpečné zvíře, na které potřebujeme speciální povolení. Jinak tu máme ještě třicet hadů, několik ještěrů, želv, žab a pavouků,“ podotýká vedoucí přírodovědných kroužků v domě dětí Miloslav Prokýšek. Dodává, že starat se o takového kajmana ale opravdu není jen tak. Hodně peněz totiž stojí údržba bazénku i přibližně deset hodin vytápění a svícení v teráriu. Jejich kajmaní slečna teď měří stojedenadevadesát centimetrů. Týdně sní tak pět větších ryb. „Snažíme se shánět hlavně čerstvé, a to není vždycky jednoduché. Tak jednou za měsíc pak do terária jako zákusek putuje ještě kilo a půl vykuchaného kuřete. Chybět nesmí ani několik oblázků nebo kousky pískovce, protože to jí pomáhá s lepším trávením,“ přibližuje jídelníček kajmana Prokýšek.
Kromě něj se o všechna zvířata starají také děti ze zdejších kroužků. „Letos máme tři. Dva teraristické jsou pro děti od čtvrtých tříd základních škol a jeden přírodovědný pro děti už od třetích tříd. Vždycky v úterý k nám navíc mohou za zvířátky přijít také děti ze školek nebo třeba středoškoláci,“ doplňuje Prokýšek.
O chov exotických ještěrek a hadů je teď přitom velký zájem. Milovníci zvířat mezi nimi objevují také druhy, které zatím v českých domácnostech moc vidět nebylo.

Chameleoni a štíři jsou oblíbenější než morčata

Do svých terárií si čím dál častěji nosí chameleony a další ještěry. Dobře na odbyt jdou i pavouci, hadi a štíři. Ti jsou dokonce oblíbenější než morčata či křečci. „Největší zájem je o zvířata, která nejsou typickými mazlíčky. Jakoby lidé chtěli mít doma kus přírody, ale už neměli čas a sílu na dlouhé drbání za ušima,“ uzavírá Adriana Kocmánková.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.