Esperanto se naučil, aby poznal svět

Dvaačtyřicetiletého Milana Volavku znají mnozí Hradečáci jako prodavače ze sportovní prodejny. Málokdo ale ví, že se tento vášnivý stolní tenista a cyklista věnuje také esperantu.
„Začalo to v roce 1987. Jel jsem do Českých Budějovic na výstavu Klubu esperantistů. Zaujala mě možnost, že se můžu touto řečí dorozumět s lidmi na celém světě. Hned jsem si opsal adresy některých z nich a koupil si esperantsko-český slovník,“ vypráví Volavka.
Zjistil, že tento jazyk nemá až tak složitou gramatiku. Postupně si rozšiřoval slovní zásobu a zároveň psal první dopisy a pohlednice do různých koutů světa.
První dva dopisy putovaly do Finska a do Japonska. Za deset let si už esperantista psal s lidmi z osmdesáti států.
„Naplnila se tak moje touha po cestování a exotických zemích. Když vám pošťák přinese dopis ze Západní Samoy, Madagaskaru nebo Nového Zélandu, hned ta místa hledáte na mapě a splní se tak část vašeho snu. Nikdo tehdy navíc netušil, že se jednou otevřou hranice a bude možnost jet dál než do Maďarska nebo NDR,“ říká Volavka.
V současné době má esperantistické přátele v třiadevadesáti státech světa. Nejprve chtěl jen pohled nebo dopis z co největšího počtu států. Jeho noví známí mu však začali posílat pohlednice k různým svátkům a on jim odpovídal. Používal většinou pohlednice s obrázky Josefa Lady. Takto navázaná přátelství mohl více využít až po otevření hranic.
Každý rok vydávají v Holandsku seznam lidí, kteří si esperantem dopisují. Dnes jsou tam i internetové adresy. „Pohledy a dopisy se dneska už moc neposílají. Je doba počítačů. Je tu i možnost cestovat. Já sám jsem navštívil dvacet států Evropy. U některých přátel esperantistů jsem na cestách i přespával a poznali jsme se tak i osobně,“ vzpomíná Volavka.
Jak sám říká, často mu i lidé, kteří posílali dopisy, komolili příjmení. Místo Volavka napsali Volake, Vocavka, Volovko nebo Olake.