Prostorem divadla se nese melodie písně Utiš svůj pláč, Argentino. Do posledního místa vyprodané hlediště tají dech. Atmosféra je tvořená hmatatelným smutkem nad odchodem milované bytosti.
Tak nějak to bude asi vypadat 3. prosince v Komorním divadle v Plzni při premiéře muzikálu Evita. Zatím se ovšem zkouší na jevišti bez kulis, herci jsou v civilu, bez paruk a líčení. Namísto orchestru jen dirigent Pavel Kantořík sedí za piánem. Stroj na výrobu potenciálního kasovního trháku jede naplno.
Muzikál Andrewa Lloyd Webbera a Tima Rice patří k vrcholkům muzikálového repertoáru, po nichž každý zpěvák touží, ale jen málokdo je přizvaný do expedice, jež se je vydá zdolat. Podobný vztah k nim ovšem mají i ostatní divadelnické profese.
„Evita je pro výtvarníka meta. Asi jako Rusalka, Shakespeare, Čechov nebo klasický balet. Každý žánr má svoji,“ říká autorka kostýmů Lucie Loosová a upravuje šaty na budoucí Evitě Soně Borkové. Štíhlá herečka stojí před velkým zrcadlem jako modelka a výtvarnice udílí pokyny krejčové v divadelních dílnách. Sukni zkrátit, sem přijde kapsička, u krku bude zapínání, límeček uděláme z temně růžové.
Práce na plzeňské inscenaci Evity se od práce na jiných prestižních muzikálech ale přece jen liší. Loosová na ni měla hodně času a úplně volnou ruku.
„To se výtvarníkovi stane málokdy. Většinou je na přípravu jen šest týdnů. Tentokrát jsem měla tři měsíce. A mít naprosto volnou ruku, jak co udělám, je zcela výjimečné. V podobných muzikálech, jako jsou třeba Bídníci nebo Miss Saigon, se musí dodržovat daná pravidla hry. Já mám to štěstí, že můžu pracovat svobodně, neopisuju, nekopíruju,“ říká Loosová nadšeně.
Za tenhle luxus vděčí faktu, že plzeňské divadlo získalo pro inscenování Evity volnou licenci. To znamená, že může vytvořit svoji vlastní podobu muzikálu. Volnou má šanci získat ten, kdo přesvědčí majitele práv o svých kvalitách.
„K žádosti jsme museli dokládat seznam čtyř posledních hraných titulů a průřez za deset let. A protože děláme opravdu široký a světový repertoár, podařilo se nám uspět,“ vysvětluje režisér Roman Meluzín.
Luxus spousty času se už nevztahuje na ty, kdo výpravu vyrábějí. Švadleny mají na ušití kostýmů dvanáct pracovních dnů. Truhláři, zámečníci a malíři musejí zvládnout kulisy a dekorace za dva až tři týdny. „To víte, že občas hudrají, že kdyby pracovali v továrně, měli by větší klid, ale tady pracují jen lidé, které práce pro divadlo baví. Bez toho by to nešlo,“ směje se vedoucí výroby dekorací Luděk Hora.
Z divadla fabrika
Divadelní dílny jsou taková malá továrna. Zvuk vrtačky přehlušuje bouchání kladiva. Všude leží dřevo, kovové polotovary, je cítit vůně barev z připravovaných kulis. „Tady se dělá drážka, do které přijdou diody. Tím budou osvětlené všechny panely,“ ukazuje Luděk Hora na jeden kus, v němž by zatím ještě nikdo nehledal budoucí divadelní výpravu.
„Tohle jsou vozíčky, na nichž budou ty panely. Na ně se budou zavěšovat obrazy měst, což naznačuje, jak Evita cestuje,“ vypráví a ukazuje na ocelové konstrukce s kolečky na zemi.
Výprava Evity je komplikovaná, protože se příběh odehrává ve velkém množství rozmanitých prostředí, která se rychle střídají. Je tedy třeba, aby scéna byla variabilní, jednoduchá a funkční. Ale také jde o peníze.
„Původně tam mělo být veliké svítící ruské kolo. Jenže diody, které by na ně byly zapotřebí, jsou velmi drahé. Proto jsme museli kolo zjednodušit a počet diod snížit. Musí se najít kompromis mezi finanční náročností a požadavky výtvarníka,“ vysvětluje Luděk Hora nad technickými výkresy jedné z dekorací.
Zatímco technické profese divadla mají Evity plné ruce, herci a režisér jí mají plnou hlavu. „Pořád se mi to přehrává. Vůbec muziku nemůžu ničím vytěsnit, ba ani svými oblíbenými Hoff mannovými povídkami, a to už je co říct. Nevzpomínám si, že bych někdy něco měl tak intenzivně zažráno pod kůži,“ přemítá režisér Meluzín.
Není jediný. „Celou noc se mi o Evitě zdá, takže nejen, že na ní celý den pracuju, ale ještě mám jednu směnu v posteli,“ směje se Loosová.
David Uličník, který hraje Evitina manžela, prezidenta Peróna, dokonce se svou rolí strávil dovolenou. „Když jsem v létě cestoval po Asii, v duchu jsem si zpíval o Argentině. Bylo to zvláštní. Jel jsem autobusem po úzké silnici, pode mnou sráz a já si zpíval Evitu,“ vzpomíná zpěvák známý ze 4TETu Jiřího Korna.
Herci studovali spisy
Za všechno může síla příběhu i kvalita hudby. A také její náročnost. Stejně jako pocit zodpovědnosti vůči prestižnímu titulu. Kvůli tomu všichni ze souboru nastudovali o Evitě Perónové, její době i Argentině mnoho materiálů.
„Pro výtvarníka je nejdůležitější doba. Takže kromě inscenací Evity, včetně filmu, jsem se dívala i na filmy, které se odehrávají v té době, tedy na přelomu čtyřicátých a padesátých let,“ říká Loosová.
Pro Davida Uličníka a Romana Meluzína byla Evita námětem mnohých debat. „Roman Meluzín toho má samozřejmě nastudováno mnohem víc než já, takže mi to velmi pomohlo,“ říká představitel Juana Peróna.
„V době, kdy Radka Fišarová zpívala Evitu v pražské inscenaci, jsem s ní často koncertoval. Dělali jsme spolu spoustu duetů i z Evity, jen jsem nezpíval Peróna, ale Cheho. Dodnes mi tu a tam naskočí úryvek pražského textu, který je jiný než ten plzeňský,“ vysvětluje Uličník.
Borková přečetla o Evitě Perónové dvě knihy. „Jedno byl životopis pojatý spíš románově. Druhá kniha pojednávala více o tom, co se odehrálo po její smrti. Víc se teď do Evity dokážu vcítit, pochopit ji,“ přemítá první dáma plzeňského muzikálu, pro niž je role Evity splněným snem ze studentských let.
Přestože je oporou plzeňského souboru, cesta k vysněné roli nebyla samozřejmostí. „Musela jsem projít konkursem. Nevím, nakolik šlo jen o formalitu, ale bylo to tak,“ krčí rameny Borková.
Adeptky byly čtyři
Podle Meluzína ovšem nešlo ani o formalitu, ani o výraz nedůvěry k jejím kvalitám. „Snažím se mít přehled o lidech, kteří se v mém žánru pohybují. A všechny, které považuji za vhodné, si pak zvu na předzpívání. Na Evitu jsme měli čtyři žhavé adeptky, které by roli mohly zvládnout. Z nich nám nakonec vyšly dvě, Soňa Borková a Ivana Skálová z Městského divadla v Brně,“ říká režisér. Je deset hodin pryč. Nejvyšší čas, aby zkouška začala. Rekvizitáři a kulisáci připravili, co je třeba. Kulisy zatím nahrazují paravány. Místo balkonu stojí cosi, co připomíná bradla o jedné žerdi. Herci jsou na svých místech. Dirigent Pavel Kantořík usedá k piánu a začíná hrát.
Sbor přichází na scénu. Za chvíli dojde na árii Peróna, a pak už se setmělým prostorem rozezní nejslavnější hit muzikálu, Evitina píseň Utiš svůj pláč, Argentino. Míst, při nichž divákovi běží mráz po zádech, je v muzikálu ale víc.
Evita? Rocková opera
„Už můj první duet s Evou je nádherný. Silný je i můj proslov v době, kdy už vím, že Evita umírá, She's A Diamond, tedy Ona je diamant. Ale vůbec nejsilnější moje scéna je při Evitině umírání. Při zkoušce minulou sobotu to byl silný prožitek i pro mne,“ přiznává Uličník.
Přesto podle režiséra Meluzína není Evita muzikál ani revuální divadlo. On sám dává přednost označení rocková opera.
„Evita je politické divadlo. O tom, co všechno je v nás, tedy touha po moci, jak se s ní umíme nebo neumíme vyrovnat. Je to o tom, zda účast občanů na životě obce končí volbami, nebo zda musí přesáhnout až do skutečné kontroly těch, kteří byli zvoleni,“ vysvětluje Meluzín. I proto se rozhodl inscenovat ji nikoli ve Velkém divadle, které je secesně zdobné a honosné, ale ve výrazně střízlivějším a menším divadle Komorním.
Zkouška pokračuje, ale z pohledu diváka se děj zatím moc neposunul. Už dvacet minut se zkouší tentýž obraz. Znovu příchody, odchody, sladit nástupy jednotlivých částí sboru, aby všichni zpívali, jak mají.
„To, co do inscenace vložím na počátku zkoušení, považuji za první písmeno abecedy. A protože chci, aby divadlo, které děláme, bylo živé, otevírám diskusi k tématu. Vztah mezi režisérem a hercem musí být na bázi dialogu, nejde o vztah vodiče a loutky,“ nastiňuje princip svého přístupu Meluzín. S herci mluví klidně, tiše. Připomínky k jednotlivcům sděluje jen jim.
Podobně pečlivý je prý ve všech fázích přípravy představení. „Přišel za mnou už před prázdninami a hodně jsme spolu probírali jednotlivé scény, co kde která postava dělá a co se očekává od jejího kostýmu. To je důležité především u tanečníků. Evita je muzikál hodně akční a taneční, takže toho kostýmy musí vydržet hodně,“ říká Loosová.
Své poslední slovo neřekl režisér k podobě scény. Teprve při zkouškách poznává, co z jeho původních nápadů může ve skutečnosti fungovat a co nikoli. „Poslední úpravy se běžně dělají až po generálkách,“ poznamenává Hora.
Jakkoli všichni Evitou žijí, po dopoledních zkouškách čekají herce večerní představení jiných titulů, které má divadlo na repertoáru. V dílnách se finišuje s kostýmy a dekoracemi k baletu Raymonda, jenž má premiéru 19. listopadu.
Diváky Evita chytí
Na obzoru se objevuje Macbeth s premiérou týden před Štědrým dnem. David Uličník už přemýšlí nad tím, že ho v prosinci čekají v Praze zkoušky muzikálu Bídníci, kde zpívá Jeana Valjeana. Ale s blížícím se datem premiéry bude Evita v jejich myslích zabírat čím dál větší prostor.
„Pro českého diváka je to možná trochu vzdálené téma. Argentina? Co o ní víme? Zároveň Andrew Lloyd Weber zpěvákům zvedl laťku snad vůbec nejvýš, jak je to jen možné. Rytmicky, technicky, výrazově, zkrátka po všech stránkách je to těžké. Pereme se s tím a já věřím, že to diváky chytí,“ uzavírá Uličník.
