„Exoti“: Čeština je dřina, ale my na to máme holky

Rusové, Poláci, Slováci… Sportovci těchto národností přestávají být v Polabské nížině něčím neobvyklým. Zato takový Jihokorejec, Izraelec či Bosňan, to je pořád ještě rarita. Sedmička s nimi mluvila a zjistila, že jedno mají tihle cizinci společné: v Česku se jim líbí. A s nástrahami obtížného jazyka se vyrovnávají s vydatnou pomocí žen ze svého okolí.

„Za všechno může trenér Nymburka

Devětadvacetiletý Izraelec je basketbalistou-kočovníkem. Osud a jeho sportovní um ho už „zavály“ do několika evropských zemí. Právě teď je však členem týmu Nymburka, jenž v Česku už dlouho nemá konkurenci. Jak se Afik Nissim do města na Labi dostal? „Znám se se současným koučem týmu Nymburka Ronenem Ginzburgem. I kvůli němu jsem se o nabídce, kterou mi klub v létě dal, nerozmýšlel příliš dlouho,“ popisuje Nissim cestu ze svého posledního angažmá v Itálii do Polabí. Přestože hraje za Nymburk, bydlí v sousedních Poděbradech. „S přítelkyní máme byt hned u lázeňského parku. Podobná malá poklidná městečka mám moc rád. A ještě víc je z Poděbrad unešená přítelkyně,“ říká rozehrávač nymburského klubu. Se sportem u bezedných košů devětadvacetiletý muž procestoval už kus světa. Kromě Francie si zahrál v Itálii, v Rusku nebo na Ukrajině. „V Rusku jsem zažil tuhé mrazy, někdy až třeba minus třicet stupňů. Toho se tady, doufám, nedočkám,“ říká Asiat, který se plynně domluví pěti jazyky. Čeština by mohla být tím dalším.
„Jenže mám menší motivaci. Všichni v klubu mluví anglicky, takže nemám zrovna velký důvod učit se pilně češtinu,“ vysvětluje Nissim a přidá pár českých slov, které ho naučili spoluhráči. Jeden z nich, Petr Benda, s Nissimem dokonce tu a tam prohodí několik vět v hebrejštině. „Ani nevím, kde se to naučil,“ ušklíbne se Izraelec. Rodák od Středozemního moře tvrdí, že jej v Česku zatím nic nezaskočilo. „Jen jsem si všiml, že je tady dost psů,“ tvrdí sportovec. Nymburská „desítka“ se navzdory častému stěhování po Evropě nevzdává rodných zvyků. „Každé ráno se modlím a dodržuji judaistické svátky,“ říká hrdě Nissim. Čas od času také vyrazí do Prahy na setkání židovské komunity.
Se svojí rodinou je basketbalista takřka v každodenním kontaktu. „Mám tři bratry. S nimi a s rodiči si obden voláme přes skype,“ zmíní Nissim technickou vymoženost. V prosinci se s příbuznými uvidí „naživo“. „V Eurocupu narazíme na Jeruzalém. Samozřejmě jsem neskrýval radost, když z osudí při losu vytáhli právě tohle izraelské město,“ říká šibalsky rozehrávač.
A že by se snad sympatický ostrostřelec Nymburka jednou v Poděbradech usadil? „Zatím o tom nepřemýšlím, ale třeba jednou bude mít můj syn český pas a bude hrát za Nymburk,“ rozchechtá se basketbalista s vizáží profesora fyziky. Při loučení s redaktorem poděkuje za dobrý tip. Odchází totiž z provoněné kavárny s čerstvým pečivem v sáčku. „Taková místa mi v Poděbradech dosud chyběla. Zvykl jsem si na ně ve Francii. Skvělé, už vím, kam pro rohlíky chodit,“ říká nadšeně Nissim.

Bosňana zaskočilo, jak moc Češi pijí alkohol

Z tria zpovídaných cizinců to do Polabí má ze svého rodiště nejblíže bosenský fotbalista Zenitu Čáslav Adnan Džafič. Dvacetiletému mladíkovi vybral angažmá ve středočeském klubu jeho manažer. „Loni v listopadu jsem přijel na zkoušku. No a o dva měsíce později jsem byl už hráčem Zenitu,“ vypráví Džafič. Jako Jihoslovan měl aklimatizaci v novém prostředí snazší. Pár věcí jej však přesto překvapilo. „Udivilo mě, že tady lidé hodně pijí alkohol. Spíš chlastaj,“ nebere si servítky talent bosenské kopané. Jako většině cizinců, učarovala Džafičovi Praha. „Je to nejkrásnější město, které jsem kdy viděl. Už mám pár oblíbených míst, na která se vracím. Třeba Václavské náměstí nebo Pařížskou ulici,“ rozplývá se vášnivý hráč playstationu. Mladý Balkánec se hned po příjezdu do Česka začal učit česky. „Našel jsem si kvůli tomu nejlepší možnou učitelku. Je jí moje česká přítelkyně,“ rozesměje se fotbalista. Útočníka druholigové Čáslavi také nadchlo české jídlo. „Miluju kuře. České kuchařky ho dokážou připravit daleko chutněji než u nás,“ říká Džafič lámanou češtinou. A kam až by to s fotbalem chtěl dotáhnout? „Sním o španělské lize. Ale musím jít krůček po krůčku a tvrdě pracovat. První ligou v Česku bych však také nepohrdl,“ říká mladý Bosňan.

Do Česka přes konkurz Policejní akademie

Více než osm tisíc kilometrů a osm časových pásem musel překonat mistr bojových umění, Jihokorejec Lee Youn Jae, když cestoval do Česka. V Kolíně vede klub taekwonda Taehan. Jak se rodák ze Soulu ocitl v Polabí? „V Koreji jsem před deseti lety vyhrál konkurz na místo lektora sebeobrany na Policejní akademii v Praze,“ vysvětluje Jae. Když do Česka přijel, musel si zvykat na úplně rozdílné prostředí i kulturu. „Byl to trochu krok do prázdna. Všechno bylo pro mě úplně nové, jiné než v Asii,“ vzpomíná sedmatřicetiletý Korejec. Největší rozdíl mezi svou rodnou zemí a Českem vidí nositel sedmého danu taekwonda v chování lidí. „U nás se dává velký důraz na etiketu. Vztah zejména ke starším lidem je v mojí domovině mnohem laskavější. V Koreji jsou pro každého člověka na prvním místě rodiče, děti si svých otců a matek nesmírně váží,“ vypráví Jae. A co se mistrovi líbí v Česku naopak nejvíc? „Je tady větší klid. A hezké holky,“ líčí Jae s úsměvem. Svá slova potvrdil i činem. Našel si tady partnerku. S Terezou Lee Neumanovou se seznámil na Policejní akademii, kde studovala. Jejich domluva byla zpočátku dost kostrbatá. „Asijská angličtina je totiž úplně jiná než ta, kterou tady používáme my. Tak jsem se prostě musela naučit korejsky,“ říká s úsměvem Neumanová. Zvykat si musela i na některé zvláštnosti východoasijské kultury. „V Koreji dělají domácí práce výhradně pouze ženy. Chlap přijde domů, rozvalí se na pohovku, pustí si k tomu televizi a už nic nedělá. U nás to funguje jinak, takže si manžel musel zvyknout,“ říká manželka Jihokorejce, jenž předává své zkušenosti žákům Gymnázia Kolín a v několika základních školách v hlavním městě Česka.