Co je to proti nejstaršímu a dosud nepřekonanému rekordu, proti kterému blednou výkony všech dnešních profesionálních fakírů. Ano, samozřejmě – Noe. Člověk, který se nechal dobrovolně zavřít do jedné místnosti spolu s veškerou havětí, včetně své tchýně, na sto padesát dní.
Je fakt, že když tehdy Bůh konečně po Velké potopě nechal opadnout vody a otevřel Noemovu archu, nebyla u toho státní notářka. Za jedno vám ale ručím, nebyl to hezký pohled. Po chvíli tíživého ticha se ven nakonec asi přece jen vypotácel úplně zničený, otrhaný a okousaný Noe. Zíral nepřítomně před sebe. Bůh nakoukl do korábu, ale našel tam jen pár kostí, hromadu zubů a u stropu dva úplně vystresované králíky. I Nejvyššímu asi trochu spadla brada.
„Hele, Noe, já vím, že to asi muselo být náročný na vzájemnou komunikaci…“ „Áááááááá…“ řekl Noe a sundal si ze zadku zbytek tygra. „Já vím, že to muselo bejt strašný…“ snažil se z toho nejspíš vykecat Bůh.
To už ale Noe dostal hysterický záchvat. „Ne, ty vůbec nevíš, jak strašný to bylo! Né, tys tam nebyl, když ježek po týdnu chytnul klaustrofobickej záchvat, nebyls tam, když totálně hráblo té anakondě a nemáš ani ponětí, jak vyvádí žirafa, když toho má po krk. Bože! Co tam se dělo! Nevíš nic, vůbec nic! Nebyls tam, když jsme všichni chytli vlka, nevíš, co jsme museli udělat jelenovi. Nemůžeš vědět, jaký to je, když ti nikdo už nevěří, když se musíš spojit s tygrem proti vlastní rodině…!“ křičel Noe a třásl se tak, až se mu odchlíplo ucho.
