„A nechcete kuřátko? Máme pěkný stehýnka,“ řekla mi prodavačka, která zavětřila vyděšeného chlapa před víkendem.
Ženské, která se tak skvěle umí ohánět sekáčkem na maso, se neodporuje. Doma jsem si stehýnko trochu víc prohlédl. Bylo velké. Obrovské. Najednou jsem se zarazil. Netvrdím, že je chytré hloubat nad tím, co si člověk kupuje v řeznictví, ale když už začne, přicházejí znepokojující otázky. Třeba: Jak asi vypadá „kuřátko“, který má takovýhle „stehýnko“? Když totiž člověk vidí takovou končetinu, všechny představy kuřete, který dosud nabyl, se najednou zhroutí.
Vytrhnul jsem synovi z ruky výpravnou dětskou knížku Naše farma. Nalistoval jsem stránku Co to běhá po dvorku, našel kuře a přiložil k němu stehno. Zmizel celý dvorek i s traktorem. Běžel jsem k počítači a zadal do prohlížeče slovo „kuře“. Vypadly mi obrázky roztomilých žlutých stvoření a hotových jídel. Žádný mezičlánek, který by vysvětloval to, co jsem držel v ruce.
Čím víc jsem se snažil představit si stvoření, které má takovou nohu, tím víc se mě zmocňovala panika. Co asi takový kuře žere? Kočky? Jak to, že se o to už dávno nezajímá armáda? Vždyť jen s tím stehnem by se dal vykolejit vlak.
Chodil jsem nervózně po bytě, když mi najednou padl do oka trčící hřebík ve zdi. (Kdysi žena chtěla mít na tom místě poličku a ten hřebík je připomínka toho, že jsem se snažil.) A mě napadlo: „Vždyť by se s tím snad daly zabíjet hřebíky do zdi!“ Vyzkoušel jsem to.
Hřebík pod údery stehna zmizel ve zdi. A na mase to nezanechalo žádné stopy. Jisté stopy to zanechalo pouze na celkové rodinné pohodě, protože mě při zatloukání hřebíku kuřecím stehnem bohužel přistihla moje žena.
