Fanynka přinesla Waldovi žlutou růži
V rodině Alžběty Dvořáčkové panovala odjakživa „waldomanie“. Charismatický pěvec padl důchodkyni do oka už zamlada, kdy ho pravidelně potkávala na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí. On mířil do divadla Rokoko, ona do cestovní kanceláře, kde tehdy pracovala.
„Pokaždé jsem si ho všimla už zdálky. Vypadal trochu jako čert a někdy na mě tak zvláštně mrknul. Skoro se mi zastavilo srdce. A pak jsem se zamilovala i do jeho hlasu, měl krásnou barvu,“ zavzpomíná osmdesátiletá žena.
Jedna z patnácti tisíc lidí z celého Česka, kteří se s Waldemarem Matuškou přišli minulý týden rozloučit na pražský Žofín. K jeho rakvi položila důchodkyně jako mnozí další návštěvníci žlutou růži. Květinu, připomínající jeden ze zpěvákových hitů. Žluté růže z Texasu má Alžběta Dvořáčková nejraději. A potom také duet s Evou Pilarovou - Tam za vodou v rákosí.
O svém idolu ví důchodkyně téměř vše
„Strašně mě mrzelo, když v roce 1986 odešel Walda do emigrace, ale pro jeho astma bylo na Floridě lepší podnebí. Taky nechtěl, aby jeho syn dýchal to svinstvo, co se k nám tehdy dostalo z Černobylu,“ míní důchodkyně s přehledem člověka, který ví o svém idolu téměř vše.
Ve velkém sále je hlava na hlavě. Příchozí se posunují krok za krokem a ve spořádaném kolečku míjejí rakev obloženou květinami.
„Připadám si, jako bych stál frontu na Lenina v mauzoleu,“ netrpělivě utrousí chlapík v montérkách. Paní s baťůžkem na zádech, která stojí před ním, sebou trhne. Poté sjede muže smrtícím pohledem a nakloní hlavu ke své sousedce. „Nějakej vidlák! Neposlouchej ho, Maři,” říká.
Lidé si prohlíželi a hodnotili věnce
Asi padesátiletá žena si před vstupem do žofínského sálu chvatně vylepší pusu rtěnkou a pak zhodnotí výsledek ve velkém nástěnném zrcadle. Fronta se hlemýždím tempem posunuje k pódiu obloženému věnci. Starší muž si nasazuje brýle, aby přečetl nápis na bílé stuze obepínající rakev: „Buď pořád se mnou, Waldi.“ Na rakvi visí zpěvákův tmavý kloubouk.
Lidé hodnotí smuteční věnce a luští nápisy na stuhách. Největší a nejhonosnější věnce jsou od nejbližších a od kolegů zpěváků. Ten s červenými růžemi a nápisem „Navždy zůstaneš v našem srdci“ od Heleny Vondráčkové a Martina Michala. Věnec s bílými růžemi je od Karla Gotta, žluté růže zase od Karla Štědrého. A ten se stuhou v barvách trikolory věnoval prezidentský pár, manželé Livie a Václav Klausovi.
Věnec od premiéra Stanislava Fischera je dokonce složený z růží ve třech barvách české vlajky.
Posezení v sále přišlo mnohým vhod
Alžbětě Dvořáčkové se ze sálu, v němž se z reproduktoru linou chytlavé Matuškovy písničky, nechce. Než vyrazí domů do Krče, na chvíli uleví svým nohám. Židle v sále zůstaly asi nedopatřením po oficiální části. „Ty lidi si tam fakt sedají? Tak to je špatně,“ uklouzne jednomu muži z ochranky.
Paní Dvořáčkové ale chvilka odpočinku přijde vhod a hned se rozpovídá. „Víte, že Walda míval ve škole z hudební výchovy čtyřku? Taky prý vůbec neuměl řídit auto. Ještěže měl svoji Olinku, byla jeho anděl strážný. Však mu manželství vyšlo teprve na třetí pokus.“
Had lidí se vine na Žofíně od pravého poledne až do čtvrt na deset večer, a to organizátoři původně chtěli zavřít palác v osm. Vdova ale zařídila prodloužení času, aby se stihli rozloučit všichni, kdo přišli.
Ramenatí pánové z ochranky se nudí, žádný incident se nekoná.
Měl krásný život, který netřeba oplakávat
Tu a tam má někdo z příchozích v očích slzy. Bělovlasá Alžběta Dvořáčková ale ne. Podle ní měl Waldemar Matuška krásný život, který není třeba oplakávat. „Možná ale, že by si naši doktoři poradili s jeho zápalem plic líp než ti Američani. A ještě tady mohl být. Doktory máme moc šikovné, mně operovali kyčelní kloub jedna báseň,“ přemítá důchodkyně.
I když se po operaci ještě obtížně pohybuje, už plánuje, že nebožtíka navštíví ještě jednou. Na Žofín jela veřejnou dopravou, ale na vyšehradský hřbitov ji sveze dcera autem. Už to s ní má domluvené. Waldemaru Matuškovi totiž fandila celá rodina. Však také všichni v posledních letech bedlivě sledovali každou zprávu o jeho zdraví.
„Doma teď máme čerstvou vnučku Terezu. Podle další z Waldových nesmrtelných písniček,“ dodá s usměvem. A pak už sáhne po francouzské holi a zvedne se k odchodu.