Bydlí a pracují na různých místech v Liberci. Mají jiné osudy i záliby. Nejspíš se nikdy nepotkali. Jedno je ale spojuje. Do adresy píší číslo sedm.
Nejslavnější z libereckých „sedmiček“ je patrně dům v rohu náměstí před radnicí. Jeho obrázek s ruským tankem „napasovaným“ do podloubí patří k neznámějším snímkům ze srpna 1968 v tehdejším Československu. Tank s číslem 314 podle komunistické verze ujel po vodě, kterou na něj lili antisocialisticky smýšlející „živly“. Pobořil podloubí. Řítící se zeď zabila dva lidi a devět zranila. Dům je už dávno opravený. Lidé, kteří v něm bydlí, ale nezapomněli.
„Jasně, že to vím. I když tehdy jsem tady ještě nebydlela,“ říká důchodkyně Jiřina Jiříčková. Do bytu v podkroví se přestěhovala v roce 1991.
„Bydleli jsme na Chrastavské ulici ve velkém bytě. Když mladí odešli, chtěli jsme nějaký menší. Vyměnili jsme ho za jedna plus jedna tady na Benešáku,“ vzpomíná.
Když začalo město byty privatizovat, chtěli ten „svůj“ Jiříčkovi koupit. „Domluvili jsme se s ostatními nájemníky, ale radnice nám je neprodala. Dala přednost podnikateli, který má v domě restauraci. Prý má větší možnosti dům udržovat,“ říká důchodkyně. I když jí bude sedmdesát, denně musí vyběhnout do pátého podlaží. „Výtah tady není,“ dodává.
Bydlení přímo v „pupku“ města má podle ní jednu obrovskou výhodu. Všude je blízko. Ale to je tak všechno. „Vadí mi, že je tu neustálý kravál. Když zrovna nejsou nějaké akce, mítinky a muzika, hulákají tu lidé, kteří jdou z hospody. Máme okna jen na náměstí, takže všechno slyšíme. Jak jen to jde, odjíždíme na chatičku. Teď o volbách zvlášť, “ poznamená Jiříčková.
Stěhovat se ale nebude. „Nemám kam. A nový byt si koupit nemůžu. Už to tady dožiju,“ dodává Jiříčková.
Farář z Kostelní
Hodně zajímavé obyvatele má dům číslo 7 v liberecké Kostelní ulici. Sídlí tam fara místního děkanství. Kdo by tam čekal kostelní nebo hrobové ticho, hodně by se spletl.
Na faře totiž bývá – hlavně odpoledne a večer – dost živo. „Dům sice slouží k bydlení několika lidem, kteří tvoří jádro farnosti, ale pak ho také využíváme pro další potřeby. Každý všední den se tu vystřídá kolem padesáti šedesáti lidí, kteří tudy projdou, protože jsou tady programy pro děti, mládež, dospělé, důchodce nebo pro rodiny,“ popisuje Radek Jurnečka, liberecký arciděkan.
Na farnost do Liberce přišel teprve před čtyřmi měsíci. Předchozí farář tu byl celých jednatřicet let. Radek Jurnečka má v sedmičkovém domě svoji kancelář a o patro výš také bydlí. „Mám tu svoje 1+1. Bydlí tu také moje hospodyně a někteří zaměstnanci naší farnosti, jsme tu celkem čtyři,“ vypočítává farář. Podle něj je bydlení na faře náročné, protože sem přichází opravdu hodně lidí.
„Snažím se uchovat si soukromí ale s tím vědomím, že tento dům má sloužit hlavně lidem a ne farářovi k jeho bydlení. Jsem naprosto spokojený, že sem ti lidé přicházejí,“ řekl Jurnečka. „Chodí lidé různí, s různými prosbami, požadavky, ptají se i na věci, které na první pohled nemají s církví vůbec nic společného.“
Dostal se do Liberce z fary v Mnichově Hradišti. V Liberci se mu prý líbí, ale chybí mu velká zahrada. „Byl jsem zvyklý, že kolem far byly veliké zahrady, kde se dělaly různé věci, hlavně pro děti, což tady není. To je asi jediná věc, která mi chybí, ale s tím člověk nic nenadělá, musíme využít to, co tady máme,“ vypráví farář.
I proto chce dát dohromady zahradu, která k domu patří. „Až ji dáme do pořádku, bude se nám tady bydlet zase podstatně lépe než teď,“ plánuje.
Rád by také využil půdu domu a vybudoval tu například hernu s pingpongovým stolem a kulečníkem. Částečně by tam mohlo být i ubytování pro hosty, kteří sem zavítají.
Byla to školka
Nový farář se už zajímal také o historii domu, kde jeho fara sídlí a který má číslo sedm. Jak přiznává, všechno ale zatím ještě zjistit nestihl.
„Vím, že ten dům je starý asi dvě stě padesát let a že se tady za jeho éru vystřídalo několik institucí. Původně ho postavili jako faru, v padesátých letech to zabral stát, byla tu školka, pak knihovna a pak dům znovu vrátili církvi,“ uvedl farář.
Martin Mindl, majitel liberecké jazykové školy, si adresu Pražská 7 na libereckém „zlatém kříži“ pochvaluje.
Zlatý kříž. V pohodě
„Jsme tu spokojení, i když je to starý barák a některé věci občas zlobí, například kanalizace. Jsme ale na páteřní liberecké ulici a každý k nám má blízko,“ říká Mindl. V činžovním domě z roku 1899 sídlí prakticky samé firmy. Pár bytů v nejvyšším patře odděluje od ostatní chodby bytelná mříž. Na zvonky nikdo nereaguje.
„Dřív tady bylo víc nájemníků, ale postupně zmizeli, asi je pro ně nájemné drahé,“ míní Mindl. Jazyková škola se do domu přistěhovala před pěti lety v době jazykového boomu. Třídy byly plné od rána do večera. Pak ale žáky začala „ujídat“ hospodářská krize. Lidé odbourali zbytné věci a mezi nimi i výuku angličtiny, španělštiny či francouzštiny.
„Doufám, že se zase zmátoří a začnou studovat, i tak ale musíme požádat majitele domu o slevu na nájemném, abychom přežili,“ poznamenal Mindl.
O historii domu moc neví. Pamatuje si ale, co v něm bylo ještě za socialismu. „V přízemí byla prodejna Supraphonu, kterou pak přejmenovali na Bonton. Vzpomínám, že jsem si v něm koupil první desku Ivety Bartošové,“ dodává.
Dvakrát sedm
Číslo popisné sedm v ulici Na Poříčí má ve své adrese i liberecká Sedmička. Dům na náměstí, kterému nikdo z Liberečanů neřekne jinak než Papírové, ale nestojí dlouho. Před necelými třemi lety zaplnil mezeru ve staré zástavbě. Před ním stály na místě staré dřevěné garáže a sklady sýrárny.
I když stavba s klasickým lomeným průčelím zapadá do čtvrti historických domů, je atypická. Architekti ji nevymysleli na bydlení, ale jako rehabilitační ústav.
„Potřebovali jsme přestěhovat rehabilitaci z Lidových sadů a chtěli jsme něco v centru, kam se všichni snadno dostanou. Přitom ale v klidné části,“ říká majitel Miroslav Samek.
