Ve stísněné místnosti sedí mladík a zpovídá se ze svých prohřešků. S dlaněmi v klíně ho trpělivě poslouchá kněz Josef Ondráček. Pro žádného faráře by na tom normálně nebylo nic neobvyklého, kdyby se tahle scéna neodehrávala v tak nezvyklých kulisách. Hlavní motiv na nich není kostelní výzdoba plná svíček a obrazů svatých, ale spíš mříže. A i mladíkovy „hříchy“ jsou závažnější než obvykle. Točí se okolo drog a porušování zákona. Ondráček si chodí povídat o životních strastech odsouzených v břeclavské věznici.
„Vždy se snažím pochopit situaci lidí, kteří se do vězení dostanou. Hlavně jim chci ale pomoct po duchovní stránce,“ říká devětašedesátiletý Ondráček.
V životě si vyslechl řadu pohnutých příběhů, na několikahodinové pobyty ve vězeňském prostředí si musel postupně zvykat. „Mám svůj věk, takže jsem na ledacos zvyklý. Je ovšem pravda, že vězení s člověkem otřese,“ líčí Ondráček.
Hodinové rozpravy
Podle mluvčí věznice Ivy Bednářové je pro lidi bez svobody kontakt s duchovním velmi důležitý. „Zejména pak pro ty, kteří bilancují svůj život a hledají životní orientaci. Nebo pro ty, kteří se potýkají s pocitem viny,“ uvedla Bednářová.
V břeclavské věznici se setkává i s jedním silně věřícím mužem, který se pravidelně modlí a odebírá katolické noviny.
Jenže vyzpovídat i takového vězně není jen tak. Několikrát se Ondráčkovi stalo, že přišel, ale musel čekat. Vhodné místnosti totiž obsadili policisté, kteří vyslýchali obviněné lidi.
„Počáteční rozhovory navíc trvaly i dvě a půl hodiny. Teď už jsou kratší, protože vím, co jednotliví vězni potřebují. Řeším s nimi hlavně jejich psychiku. Každému trvá, než se s pobytem za mřížemi vyrovná,“ tvrdí kněz.
Mnohdy si před něj stoupne člověk, který prošel už řadou nápravných zařízení. Je nepoučitelný, ale i jemu se Ondráček snaží pomoci.
„Cítím, že mi vězni věří a většina bere zpověď vážně. Beru to jako odměnu za čas, který s nimi strávím. Dokud žijeme, není pro žádného člověka pozdě. Každý se může napravit,“ je přesvědčený muž, který v břeclavské faře žije dvaatřicet let.
Říká, že mezi vězni jsou příjemní lidé. Stejně jako nepřístupní mrzouti. Je pak na něm, aby je dostal do klidného stavu. „Stěžují si na atmosféru mezi vězni i na cely, v nichž spí ve větším počtu. Někteří si život tam sami ztěžují svým chováním,“ tvrdí Ondráček.
Zážitků s trestanci má plno. Prozradit je ovšem s ohledem na soukromí trestanců odmítá. Vždy se z nich ale podle svých slov poučí.
„Potěší mě, když vězni berou vážně zamyšlení nad sebou a touhu změnit se. Seznámil jsem se například se třemi lidmi, kteří se dostali do vězení kvůli drogám a přáli si, abych přišel. Ti se chtějí změnit,“ míní břeclavský farář.
Dnes je váženým mužem. I on ale byl malým chlapcem, kterého napadaly lumpárny. Vyrůstal ve vesnici poblíž Brna, kde šplhal po stromech a trhal cizí třešně. „Dnes se nad tím usmívám. Myslím, že jinak jsem byl spíš přemýšlivý kluk. Odmala mě lákala hlavně hudba, zpěv a čtení,“ vypráví Ondráček.
Nafouknutí pedofilové
Ondráčka mrzí, že zejména v poslední době se faráři ocitají ze mřížemi nejen proto, aby tam pomáhali. Celým křesťanským světem hýbou kauzy sexuálního obtěžování dětí duchovními. „Takoví lidé by se měli léčit, to je jednoznačné. Jsou to ale vděčná sousta pro novináře, kteří všechno nafouknou. Vznikne senzace, na což lidé čekají. Přitom v daleko větší míře se pedofilií proviňují trenéři a vychovatelé. A byl o tom někde nějaký článek? Já tedy žádný nikdy neviděl,“ míní Ondráček.
A uvádí příklad, jenž léta narušoval důvěru mezi věřícími a kardinálem z amerického Chicaga, který několik let čelil podezření z pedofilie. „Byla to velká aféra. Až po pěti letech se muž, který kardinála obvinil, přiznal, že si vše vymyslel,“ kroutí nechápavě hlavou břeclavský farář.
