Redaktorka Sedmičky obešla se psí kříženkou Mášou deset českobudějovických restaurací. Vyzkoušela, kam ji s fenkou pustí a jak se k ní zachovají zaměstnanci a hosté.
Výsledek? Podle samolepky na dveřích Malého pivovaru smějí dovnitř jen psi s náhubkem. V čínské restauraci na náměstí ani v restauraci Juvel je do lokálu nepouští vůbec. V ostatních sedmi podnicích ke psímu doprovodu neměl nikdo výhrady.
Odpolední „tour de pub“ začíná v restauraci U Černého koníčka na Žižkově ulici. Už od dveří pro jistotu voláme na číšníka za barem, jestli můžeme dovnitř i se čtyřnohou kamarádkou. Muž kýve hlavou. Společně s malou jedenáctkou objednáváme i vodu pro naši skandinávskou jezevčici. Takovou Máše doma z legrace vymysleli rasu, ke které by mohla patřit.
Obsluha je milá a přináší malý kyblíček s vodou. „Mívali jsme tu i misku, ale ta se záhadně ztratila,“ říká servírka. Máša vzorně leží. Lokál je vcelku prázdný, a tak se ani nenašel nikdo, komu by mohla překážet.
Nekouše? Ptá se servírka U Berana
Na Žižkově ulici zůstáváme. Jen popocházíme pár metrů k restauraci U Berana. U vchodu se srážíme s obsluhou. „Nekouše?“ ptá se. Když ji ujistíme, že jde o hodnou a klidnou fenku, s úsměvem nás pouští dál. Ostatním hostům pes nevadí.
„Jestli pes nekouše jsem se ptala jen pro jistotu. Někteří mi totiž občas vyjíždějí po ruce, když nesu talíře s jídlem. Mám zkušenost, že nesmím dát na to, jak pes vypadá. I kdyby působil sebevíc mírně a klidně. Nedávno mi labrador, o kterém jsem si myslela, že je hodný, pokousal pejska. Mopslíka. Sama jsem totiž pejskařka,“ říká brigádnice za barem Vendula Jůdová.
Slunce praží a z chladných prostorů lokálů se nám těžko vrací na rozpálený asfalt. Po cestě na hlavní náměstí se zastavujeme v restauraci Alchymista v ulici U Tří lvů. S Mášou nás dovnitř zvou stejně ochotně jako v předešlém podniku. „Na terase je sice plno, ale uvnitř vám i se psem najdeme místo. Pojďte dál,“ láká nás personál.
Libujeme si, jak jsou všude milí. Zatím. Na dveřích Malého pivovaru, kam jsme se těšili na příjemný chládek klenutých stropů, visí stopka. Tedy alespoň pro psy, kteří nemají náhubek. Bohužel se zákaz týká i nás. „Malinká nemalinká, bez košíku sem nesmí,“ kroutí hlavou číšník za barem. Je nekompromisní.
„Je na majiteli provozovny, aby rozhodl, jestli dovolí psům přístup do restaurace. Měl by ale stanovit pravidla. Například, aby se nepoužívalo jako miska na vodu pro psy nádobí pro lidi a podobně. Z našeho hlediska je důležité, aby zvířata neměla přístup k přípravě jídel a pokrmům,“ vysvětluje Dagmar Smitková z Krajské hygienické stanice v Budějovicích.
„Mně nevadit, ale lidi tady jíst“
Štěstí máme hned za rohem. V Restauraci Karla IV. „Jé, ta je krásná, můžu si ji pohladit?“ ptá se servírka Tereza Mikulejská. Máše během chvíle přináší misku s vodou.
„My jsme tady na psy vybavení. Například teď jsou v restauraci asi čtyři. Už tu pracuju tři roky a nepamatuju, že bychom tu měli zlého nebo protivného psa,“ dodává usměvavá obsluha. Máša pookřála a začala rejdit pod stolem. Dokonce se zatoulala pod nohy návštěvníkům u vedlejšího posezení.
Další zastávku jsme naplánovali v China restaurantu na náměstí. Jakmile se před námi otevírají dveře výtahu ve čtvrtém patře, vyzvídáme, jestli můžeme dovnitř i s Mášou. Obsluha nám moc nerozumí. Ukazuji na fenku prstem a zřetelně vyslovuji „pes“. I když číšnice kouká zcela jiným směrem než Máša stojí, kýve hlavou. A tak si jdeme sednout.
Ovšem když procházíme kolem baru, tak teprve servírka Mášu uvidí. „Ne ne, se psem ne. Mně nevadit, ale lidi tady jíst,“ vysvětluje, že musíme pryč.
Míříme do restaurantu Vin de café. Očekáváme zamítavou odpověď, ale setkáváme se s velice vřelým přístupem.
„Občas se příchozího hosta zeptám, jestli pes není agresivní. Nikdy jsem ale žádného nevyhodil. Naopak, máme tu pro ně připravené misky různých velikostí,“ říká majitel David Burian. Jen někdy prý může ostatním hostům vadit, že psi štěkají na ostatní přes skleněnou výlohu.
Když obsluha vidí malou fenku, kýve hlavou
Restaurace, hospody, kavárny. Ale ještě jsme nezavítali do žádného baru. Šplháme do podniku B 26, který je ve druhém patře na náměstí Přemysla Otakara II. Jen co dosedáme na židli, stojí u nás barman. Než si objednáme, ptáme se, jestli mu nevadí přítomný pes.
„Jestli mi tady nebude běhat, tak ne,“ odvětí.
Přicházíme k Masným krámům. „Jednou mě tam s kamarádkou, která měla bulmastifa, nepustili,“ vypráví kamarádka Bára. Je jasné, že se Máša svými rozměry takové rase ani neblíží, ale za pokus to stojí. Na dveřích nás varuje nálepka s červeně přeškrtnutým psem.
Alespoň chci zkusit, jestli obsluhu neobměkčím. Servírka, které se ptám, bedlivě vyhlíží psa, kterého přivedeme. Když za dveřmi vidí Mášu, kýve hlavou. Může dál. Jídelní lístky nám ale přináší jiný zaměstnanec, než který nám vstup dovolil. Ujišťujeme se, že mu naše psí společnost nevadí, i když je tam přes zákaz vylepený na dveřích. „Když pes není agresivní, ale klidný a je to na něm vidět, nemáme s tím žádný problém,“ utvrzuje nás.
Bez ptaní Máša dostala misku s vodou a od nás za odměnu kostičku. Ta zbyla z vepřové pečínky, kterou jsme si objednali k pozdní večeři. Je pozdě. I Máša má dnešního flámování dost. Cestou domů ještě zkoušíme nonstop Juvel na Pražském předměstí. Do restaurace, ani do baru však psi nesmí. „To není moje nařízení, ale majitele. Máme na dveřích nálepku,“ ukazuje číšník.
Jediný, kdo z toho zákazu má radost, je asi fenka Máša. Celodenní pobyt v lokálech, kde se nesměla proběhnout, a sledovala jen naše nohy pod stolem, ji moc nebavil. A dost ji zmohl. Těší se domů. Hospodský povaleč z ní asi nikdy nebude.
Výsledky testu:
Kam psi mohou: U Černého koníčka, U Berana, Alchymista, Vin de café, Restaurace
Karla IV., B 26, Masné krámy
Kam nesmí: China restaurant, Juvel
Jen s náhubkem: Malý pivovar
