Emil Zátopek se k běhu dostal paradoxně v Baťových obuvnické továrně ve Zlíně, kde si ho v šestnácti letech vybral závodní trenér. „Jednoho dne ukázal závodní trenér, který byl mimochodem velmi přísný, na čtyři chlapce včetně mě a řekl, že půjdeme na běžecké závody. Protestoval jsem, že jsem moc slabý a nemám na běhání kondičku, ale trenér mě poslal na prohlídku a doktor řekl, že jsem naprosto zdravý. A tak jsem musel závodit. Když jsem se rozběhl, cítil jsem, že chci vyhrát, ale skončil jsem až druhý. A tak to celé začalo,“ vzpomínal podle serveru wikipedia.org na své začátky.
Tento okamžik pro něj byl zlomovým, protože se o běh začal zajímat daleko vážněji. Ve Zlíně pak začal trénovat ve společnosti v té době výborných českých běžců, jako byli Tomáš Šalé či Jan Haluza. Právě Haluza se stal na dva roky jeho prvním, i když neoficiálním trenérem.
Po několika letech úspěchů na domácím poli byl Zátopek vybrán do československého reprezentačního týmu na mistrovství Evropy 1946. Tam tehdy skončil na pětikilometrové trati pátý a překonal výkonem 14:25.8 svůj vlastní rekord 14:50.2. Dále pak překonával světové rekordy na pěti a desetikilometrových tratích. Největší úspěchy na sebe však nenechaly dlouho čekat.
Na LOH Helsinky v roce 1952 Zátopek zaznamenal běžecký "hattrick" a zapsal se do historie
Na největší svátek atletů - Olympijské hry se dostal Zátopek poprvé v roce 1948. Na londýnském stadionu vyhrál běh na 10 km a na 5 km skončil druhý. Do sportovní historie se zlatým písmem zapsal až o čtyři roky později, na LOH 1952 v Helsinkách. Tam vyhrál zlatou medaili v běhu na 5 km, 10 km a v maratónu.
Ve všech třech těchto disciplínách tak překonal olympijské rekordy. Asi nejúžasnějším je jeho výkon v maratónu, který tenkrát běžel poprvé v životě a zvítězil. Rozhodl se v něm držet Jima Peterse, britského držitele světového rekordu. Fascinující je také Zátopkova konverzace s Petersem během vyčerpávajícího závodu: Po patnácti kilometrech, kdy už Peters patrně věděl, že přecenil své síly, se ho Zátopek optal, co si zatím o závodu myslí. Konsternovaný Angličan se Zátopka snažil zmást a tak mu odvětil, že tempo je pomalé. Zátopek tedy vyslyšel Britovy „stížnosti“ a zrychlil natolik, že Peters závod nedokončil. Emil Zátopek tak vyhrál a nastolil nový olympijský rekord.
Tento „hattrick“ se dodnes zatím žádnému vytrvalci nepodařilo zopakovat. Sportovní komentátoři prý také pochybují, že se to ještě někomu kdy podaří.
Další olympijské hry už pro Zátoka nedopadly tak dobře. Kvůli zranění a operaci se zapsal pouze do závodu v maratónu, v němž ale skončil až na šestém místě.
S vrcholovou atletikou Zátopek skončil v roce 1958. Poté se živil sportem už jen na ministerstvu národní obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk. V roce 1968 se přiklonil k myšlenkám „Pražského jara“, což ho stálo místo. Po roce 1968 tedy pracoval jako pomocný dělník u stavební geologie, od roku 1976 až do penze pak v dokumentačním středisku Československého svazu tělesné výchovy.
V roce 1975 mu jako prvnímu českému sportovci byla Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO udělena Cena Pierre de Coubertina. Odborníci se shodují, že Zátopek měl velmi odlišný styl běhu, než všichni ostatní tehdejší atleti. Otáčel hlavou, obličej měl pokřivený námahou, čemuž vděčí za přezdívku „Emil Hrozný“ nebo „Supící lokomotiva“.
Český sportovec zemřel 21. listopadu 2000 v Praze. Jeho ostatky byly při pietním aktu 24. června 2001 uloženy na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.
