Kdo je všestrannější – hokejisté, nebo fotbalisté? Čtveřice hradeckých sportovců si to rozdala v netradičním měření sil. Museli dokázat, že zvládnou hod oštěpem.
Druholigové hokejisty zastupovali útočník Josef Mazanec a obránce Rus Vasilij Vinogradov. Za fotbalisty nastoupili útočník Tomáš Šenkýř a gólman Jakub Hulík.
Všichni předem věděli, jaká disciplína je čeká. Přesto to byla na cvičišti v Hradci jejich premiéra. „Aspoň to bude spravedlivé,“ reagoval hokejista Mazanec. Fotbalista Hulík si moc nevěřil. „Ještě jsem to s oštěpem nikdy nezkoušel,“ přiznal se. Vasilij Vinogradov odhadoval, že se bude radovat on a jeho kolega. Ani fotbalista Šenkýř netušil, jak může vypadat konečné pořadí. „Jenom doufám, že neskončím poslední,“ přál si.
Už při tréninkovém rozhazování každý poznal, že to nebude snadné. „Nerozhoduje rychlost a síla, ale technika a švih,“ snažil se radit odborník Ctibor Cabadaj. Krajský rekordman v kategorii nad čtyřicet let už hodil přes dvaašedesát metrů a je členem prvoligového mužstva atletů VS Tábor.
Zatímco nářadí nezkušených atletů končilo na značce kolem pětadvaceti metrů, jeho oštěp dolétl při zkoušce za padesátimetrovou hranici.
Nikoho nebylo třeba speciálně motivovat a došlo i na zajímavou sázku. Podobně jako při trénincích hokejistů nebo fotbalistů se hráči domluvili, že ten, kdo skončí poslední, zúčastní se tréninku prvních a bude na den pečovat o jejich výstroj a výzbroj.
Těžký úkol měl před sebou hokejista Vinogradov. Jeho spoluhráči v něm viděli hlavního favorita soutěže, a tak musel splnit limit, který mu dali. „Pokud nehodí padesát metrů, prohraje basu piva. Je přece profesionál,“ tlumočil jejich slova Mazanec. Ale Vinogradov se nebál. „Basa zase není tolik,“ věřil si. Jenže jeho sebevědomí rychle kleslo.
Nervózní soutěžící nejprve určili pořadí, v jakém budou závodit. Rozhodnout mělo šest soutěžních pokusů.
Z počátku to nebyla kdovíjaká podívaná. Možná by Železný a Špotáková žasli, jaké můžou v oštěpařském sektoru nastat komické situace. Když Hulík poprvé vypustil oštěp z ruky, udělal mu ve vzduchu salto. Nakonec se zapíchl ve vzdálenosti kolem osmnácti metrů. Na úroveň svého spoluhráče se dostal i Šenkýř.
Zato první pokus Mazance byl ukázkový. Oštěp dolétl za třiatřicet metrů. „Tak a teď už nemusím házet,“ ulevilo se mu. Zdravě nabuzený a soustředěný Vinogradov se odhodlaně rozběhl a při odhozu zařval jako lev. Ale byl to přešlap.
Závodníci velmi rychle pochopili úskalí této disciplíny a poznali, kudy vede správná cesta. „Hlídej si víc oštěp, aby ti šel kolem hlavy. A natoč tělo bokem,“ radil Cabadaj fotbalistům. Ti se stále zlepšovali. „Ještě dvacet pokusů a přehodím hřiště,“ pochvaloval si Šenkýř.
Po třetí sérii byl stav dost vyrovnaný. Na čele figuroval hokejista Mazanec. Měl luxusní náskok osmi metrů, ale stěžoval si na bolest v rameni. Za ním se seřadila v rozmezí několika centimetrů trojice zbývajících. Vinogradov měl jen jeden platný pokus, ale ten mu stačil ke druhému místu. „Cítím dnešní posilovnu. Dvakrát jsem přešlápl kvůli silnému větru,“ vysvětloval.
Jakub Hulík spokojený nebyl. „Je to bída. Ale aspoň, že nejsem poslední,“ uklidňoval se. Ve zlepšení zase doufal poslední Šenkýř. „Chce to jen čas,“ říkal si, ale do řeči mu moc nebylo. Přesto v sobě sebral poslední zbytky sil a podařilo se. Ve čtvrté sérii se dokázal posunout na třetí místo. Každý už tušil, že ve druhé polovině závodu bude těžší svůj výkon vylepšit. Sportovci cítili únavu, ale nevzdávali se. Toužili po vítězství.
Mazanec od hokeje neodejde
Poslední pokusy. Ty předchozí už jasně ukázaly, že zlepšení bude dílem náhody. To zvládl jen Vinogradov. Dokonce o dva metry. Oštěp dolétl těsně pod třicetimetrovou hranici. Mazanec každým svým hodem ostatní překonal a v soutěži nadále suverénně kraloval.
Poslední Hulík stále bojoval. Ale trápila ho technika. Všechno, nebo nic. Hradecký fotbalista dal do závěrečného pokusu veškeré úsilí. Přesto se už nezlepšil. Zato ostatním okamžitě spadl kámen ze srdce.
I přes jednoznačné vítězství Josef Mazanec neuvažuje, že by se věnoval oštěpu. „Radši zůstanu u hokeje. Vyšel mi jen první pokus,“ zůstal při zemi.
Podle Vasilije Vinogradova měli možná hokejisté menší výhodu. „Hrajeme rukama a nohama. Fotbalisti zase víc používají nohy a hlavu,“ uvažoval.
Šenkýř, který se stále zlepšoval, litoval, že měl jenom šest pokusů. Možná by se posunul ještě dál. „Škoda, že už je konec. Ale nejdůležitější je, že nejsem poslední,“ oddechl si na konci. Nejideálnější fyzické předpoklady pro tuto disciplínu měl Hulík. Přesto, že je skoro dvoumetrový obr, který nerad prohrává, nedokázal je využít. „Je to pro mě velké zklamání. Byla to jen otázka tréninku a techniky. Ale ta mi bohužel chyběla,“ sebekriticky poznamenal.
Favorit skončil poslední
Rozhodčí Luboš Šenkýř odhadoval výhru Hulíka. „Tušil jsem, že hokejisti mají sílu v pažích, ale i tak jsem čekal, že vyhraje. Sám jsem si vyzkoušel, že to není nic jednoduchého,“ zhodnotil výkony Šenkýř.
Pokud by se kluci sžili s technikou, tak by jim oštěpy lítaly dál. „Zcela určitě by se zlepšil Hulík. Dneska navíc nebylo ani ideální počasí. Moc foukalo,“ všiml si oštěpař Ctibor Cabadaj.
A právě posledního Jakuba Hulíka čekal ještě na tréninku hokejistů nesnadný úkol. Postarat se o jejich výstroj. V kabině si s nelibostí musel vyslechnout poznámky obou hradeckých hokejistů. „Odnes puky, utři brusle a helmu, pak omotej hokejku. Potom se můžeš jít učit házet oštěpem,“ vzkázali mu. Hradečtí hokejisté a fotbalisté sledují veškeré sportovní dění ve městě. Samozřejmě i výsledky svých kamarádů. Občas vzájemně navštíví i některé domácí zápasy.
„Hradecké fotbalisty jsem viděl jenom dvakrát. Znám spíš starší generaci – gólmany Drábka a Koudelku. Jelikož mám víc zájmů, tak nemám tolik volna. Tak aspoň sleduji jejich výsledky. A jsem rád, když se jim daří,“ uvedl vítězný Mazanec. Vasilij Vinogradov je v Hradci už třetím rokem, na fotbale ale ještě nebyl. „Když máme čas, tak se jdeme podívat. Loni se nám líbili Fin Pasi Nielikäinen a gólman Tomáš Kubeš,“ prozradili fotbalisté.
