„Jste tu v jakémsi sirotčinci klavírů. V 70. a 80. letech bylo módní dělat z klavírů nábytek. Mnohé z těch, které jsem koupil od charitativního sdružení Emmaüs za směšné částky, by nepochybně skončily jako bar, knihovna nebo stůl,“ říká třiašedesátiletý profesor hudby.
V Saint-Pierre-des-Corps na předměstí Tours v centrální Francii tak shromáždil 150 nástrojů. Pět z nich bylo zařazeno mezi historické památky. Jde o klavír značky Clementi z roku 1820, křídlo Pape z roku 1836 a tři nástroje z dílny Ignaze-Josepha Pleyela: první klavír postavený Pleyelem v roce 1820, koncertní křídlo z roku 1843 a klavír z roku 1825. Nejstarším nástrojem je klavír z roku 1782.
Na prosincovou výstavu v Grand Palais v Paříži zapůjčil Jean Jude Pleyelův klavír z roku 1855. „Je to unikátní kousek, vyrobený speciálně pro světovou výstavu v roce 1855. Je z růžového dřeva vykládaného bronzem. Zhlédlo ho devět milionů návštěvníků. Stále má pěkný zvuk,“ zdůrazňuje sběratel.
Na výstavě v Grand Palais byl tento historický nástroj umístěn poblíže nejnovějšího klavíru značky Pleyel, vyrobeného částečně z uhlíkového vlákna, uvádí Aude de Thuin, jeden z kurátorů výstavy.
Jean Jude sbírá klavíry od roku 1970. „Moje rodina neměla dost peněz na nákup klavíru. A mě vychovávali s myšlenkou, že tento nástroj je pro mě tabu,“ říká.
První hodiny klavíru v roce 1968 byly pro něho objevem. Chtěl jednou zahrát Mozartův Turecký pochod stejně dobře jako jeho učitelka, a proto se rozhodl koupit si za své úspory svůj první nástroj tak, aby o tom rodiče nevěděli. „A tahle vášeň mě už nepustila,“ svěřuje se.
Mezi svými nejlepšími kousky má Jean Jude také klavír značky Wetzel, který patřil bývalému francouzskému prezidentovi Sadimu Carnotovi (1887-1894), klavír Pleyel z mahagonu spisovatele Alphonse Daudeta či klavír z palisandrového dřeva rovněž značky Pleyel, který zakoupila v roce 1855 sestra Honoré de Balzaca Laure Survillová.
Jean Jude vlastní mnoho nástrojů, které by mohl prodat za cenu zlata. „Dostal jsem několik nabídek z Polska. Přestože jsou velmi zajímavé, nejsem duševně zralý na to, aby se svých klavírů vzdal,“ ujišťuje.
Jeho snem je totiž vybudovat muzeum klavírů, kde by byla vystavena celá jeho sbírka. Tam by přirozeně byl erudovaným průvodcem.
