Basketbal Franěk hrál závodně v Praze za Vysoké školy, Vyšehrad a Stavební fakultu. Tam se také poprvé stal asistentem trenéra. Před devíti lety část sezony koučoval nymburské hráče při jejich vstupu do extraligy. Trénování však nemohl skloubit s podnikáním. Na sedm let ho opustil.
Kdy jste se k basketbalu zase vrátil?
Před rokem. Stal jsem se vedoucím národního týmu basketbalistů. Před třemi týdny jsem začal spolupracovat s Tomášem Hercikem při vedení poděbradského extraligového mužstva.
Co máte v týmu na starost?
Věnuji se tréninku přípravě hráčů na utkání. Zápasy koučuje kolega Hercik.
Jak jste v Poděbradech spokojený?
V klubu jsem našel dobré hráče po herní i lidské stránce. Panuje tam rodinné prostředí. Vedení klubu a hráči táhnou za jeden provaz.
Předchází vás pověst velmi přísného trenéra. Jste opravdu takový?
Jsem důsledný trenér. Chci, aby se vše dělalo na sto procent, v přípravě a pochopitelně i v zápasech. Pro klub budu přínosem v tom, že z hráčů dostanu maximum, čeho jsou schopni. Rozdíl mezi evropskými a některými českými týmy na všech úrovních je, že naši hráči nejsou zvyklí trénovat v zápasovém tempu.
Jak vidíte budoucnost poděbradského basketbalu?
Klub těží s momentálního nadšení. Počítat s ním lze ovšem jen určitou dobu. Hráči mají na české poměry velmi slušné podmínky.
Co poděbradskému klubu nejvíc chybí?
Klub má sice nové zázemí. S přispěním města by ovšem mohlo být ještě kvalitnější.
Máte na mysli hlavně rozšíření poděbradské haly?
Ano. Bez investice do haly půjde extraligu ve městě udržet velmi obtížně. Stálo by to zato. Lidé na basketbal chodí v Poděbradech rádi. Při sobotním zápase, kdy jsme vyhráli nad Vyšehradem 96:63, nás diváci opět podpořili. Umí vytvořit kulturní prostředí.
