František Šebek patří k nejvýznamnějším pardubickým osobnostem. Dokázal ze zchátralého zámku udělat nejkrásnější a jedno z nejnavštěvovanějších muzeí v republice. Do důchodu si na památku odnáší židli, na kterou se poprvé posadil v roce 1968.
Dá se říct, že jste v pardubickém muzeu strávil celý život.
Do muzea jsem chodil už v šestnácti letech jako student. A spolupracovat jsem s ním začal už na vysoké škole. Když mi končila vojna, zrovna se v Pardubicích uvolnilo místo. Neváhal jsem ani na vteřinu. Nastoupil jsem jako historik a správce numismatické sbírky. Po pěti letech jsem se stal vedoucím oddělení. Potom mi postupně dali na starost historické, archeologické, konzervátorské oddělení. A v roce 1978 mě kolegové a tehdejší ředitelka Ondřejová, která šla do důchodu, doslova ukecali, abych to místo vzal. Bylo mi teprve dvaatřicet let.
Co byl tenkrát nejtěžší úkol?
Plány byla jedna věc a realizace druhá. V té době začínala nutná rekonstrukce zámku. Dokonce se tu zřítily stropy. Museli jsme bojovat, aby se v opravách vůbec pokračovalo a naše sbírky přežily rekonstrukci. Zámek vypadal jako ruina. Sice se tu roky stavělo, ale tak, jak se dodavatelům zrovna hodilo. Peníze, které do zámku šly, nikde nebyly vidět a zámek chátral čím dál víc. Stát se rozhodl převést objekt přímo na muzeum s tím, že do pěti let opravíme zámek tak, aby byl částečně zpřístupněný, nebo končíme. Zvládli jsme to. V roce 1997 se otevřela první výstava, v Rytířských sálech se začaly dělat koncerty a pak už to šlo ráz na ráz.
Co se vám povedlo, a naopak, s čím jste se nejvíc potýkal?
Potýkal jsem se skoro se vším. Nic z toho, co se povedlo, nebylo jednoduché. Vydařila se obnova zámku. A také máme projekt devíti expozic a šest z nich je už otevřeno. Jezdí se na ně dívat i ze zahraničí. Expozice Příroda východního Polabí navíc získala cenu Gloria Musealis. Jsme druhý nejnavštěvovanější turistický cíl v Pardubickém kraji a i v celorepublikovém měřítku si vedeme dobře. Ale bylo i dost věcí, které se nepovedly.
Co čeká vaši nástupkyni?
Nebude to mít jednoduché, možná to bude mít složitější než já. Skočí do rozjetých věcí. Přestože jde do podniku, který zná, protože tu před pár lety pracovala. Bude to chtít velkou energii, ale věřím, že to zvládne.
Až si začnete balit věci, co si ze své ředitelské kanceláře odnesete?
Pokusím se toho tady nechat co nejvíc, nebo to skončí v koši. Co si určitě odnesu, je židle, která stojí v rohu. Když jsem 1. října v roce 1968 nastoupil, byla to první židle, na kterou jsem si sedl, a celou dobu se mnou po muzeu putuje. Odnesu si ji domů.
Sice se chystáte do důchodu, ale ještě učíte na univerzitě, jste aktivní člověk. Budete odpočívat?
Jdu do důchodu, abych pracoval konečně na věcech, kde budu mít větší svobodu, a na které se mi nedostávalo času. Předpokládám, že na univerzitě budu ještě nějaký čas učit na větší úvazek, než mám teď. Potom mám další aktivity při Asociaci muzeí a galerií, kde vedu Školu muzejní propeudetiky. Budu mít čas na psaní. Mám spoustu hříchů a materiálů, které bych chtěl dotáhnout.
Máte vůbec nějaký volný čas?
To víte, že mám. Teď ve volném čase balím. Dělám lejstra. Ale když jsem jel naplno, tak se nestalo, že bych alespoň půlden v sobotu nebo v neděli netrávil v práci. Ne, že bych musel, ale protože tady byl klid. Nezvonily telefony, nebyli tu lidi, nemusel jsem nic rozhodovat. A když člověk potřebuje přemýšlet, tak klid opravdu potřebuje. To jsou ty chvilky, kdy padne čtvrtá odpolední, a kolegové se vytratí z práce. A potom je potřeba udělat něco doma. Opravdovou relaxaci mám třeba v létě na chalupě, kde dělám řemeslné práce. Vezmu do ruky zednickou lžíci a fanku a „jdu na kámen“.
