Vítězslav Veselý si pamatuje dobu, kdy jejich mlýn voněl moukou. Po druhé světové válce ho ale jeho otci Vladimírovi komunisté znárodnili. Po revoluci se Vítězslav Veselý rozhodl do mlýna vrátit. Pokus o mletí obilí musel vzdát, ale turbínami vyrábí elektrickou energii.
Návrat po čtyřiceti letech
Když se na začátku devadesátých let Vítězslav Veselý podíval na mlýn, který přes tři století patřil jeho předkům, věděl, že opět musí točit mlýnským kolem. Proti byl však tehdejší ředitel Jihočeských mlýnů a pekáren. Sám chtěl objekt získat. „Argumentoval všemožně. Třeba tím, že udělali v mlýně novou dlažbu. Přitom ale dlažební kostky kupoval ještě můj otec. Řekl jsem mu, že by se lidé měli po pravdě dozvědět, co je zač. Do týdne jsem ho měl,“ částečně přibližuje spor Veselý. Nejdřív Veselý zprovoznil turbíny a začal vyrábět elektrickou energii. Potom se pustil i do mletí. Spokojený byl i jeho otec Vladimír, který byl nejdřív k synovým plánům zdrženlivý. „Věděl jsem, že to tátovi udělá radost. Když jsem v pátek přijel z Prahy, sedli jsme si s chasou na dřevěné schody, vzali tři piva a poslouchali mlýn. To byly večery,“ vrací se k romantickým začátkům Veselý. Doplatil ale na nesolidní chování svého společníka, což byl jeden z hlavních důvodů, proč musel s mletím mouky opět přestat. Turbíny ale elektrickou energii vyráběli dál.
Koupil konkurenta
Veselému nebylo jedno, že na Lužnici nedaleko Harrachovky chátrá i Benešův mlýn. „Řekl jsem tátovi, že koupím mlýn, který byl dřív jeho posledním konkurentem a stavbu zachráním. Tenkrát se mlýn úplně rozpadal. Měl jsem plán, udělat tam sila na obilí,“ vysvětluje svůj původní záměr Veselý. Nakonec dal zase přednost turbínám na výrobu energie, i když se tahle varianta zpočátku nezdála možná. „Změřil jsem rozdíl hladin. Vypadalo to, že stavba elektrárny nepůjde. Říkal jsem si ale, že bych mohl zvednout jez. Městu ani zprávě povodí to nevadilo, vyčistil jsem i druhé rameno řeky pod mlýnem, což schválili ekologové z kraje a dneska je tam takový spád, že mi elektrárna dělá jenom radost,“ popisuje Veselý. Dnes má s mlýnem další plány. „Představuji si tam stylovou restauraci, kde by byly na starých mašinách zavěšené lavice nebo i záchytnou noclehárnu pro vodáky, kteří se potřebují schovat před špatným počasím. Je mi jasné, že ale nemůžu čekat nějaké zisky. Měl bych radost, že se tam lidi cítí dobře,“ říká Veselý.
Největší byl Brdlík
Na Lužnici k úplně největším patřil Brdlíkův mlýn. Dnes stojí naproti podnik Bosambo. Podle vzpomínek Vladimíra Veselého jezdil Brdlík do kostela dokonce se čtyřspřežím. Jeho syn byl sólistou v Národním divadle. Navštěvovala ho Jarmila Novotná, později sólistka metropolitní opery v New Yorku. Zpívali spolu, třeba když jezdili na loďce po Lužnici. Lidé seděli na břehu a poslouchali. Brdlíkův mlýn ale přestal být později konkurence schopný. Za druhé světové války v něm mleli piliny na střelný prach a pak skončil. Přestal mlít i Benešův mlýn, ale ještě na jeho společenský život si Vítězslav Veselý vzpomíná. „Paní Benešová o sobotách a nedělích zvala na mlýn hosty. V době, kdy tam žila, vznikla i veranda s výhledem na jez, za ní byl altánek a krásně upravená zahrada. Pan Beneš zkrachoval, protože do mlýnu vložil více peněz, než se mu mohlo vrátit,“ popisuje Veselý.
Žižkovy tahy
Mlýn Veselých stál u Lužnice už v roce 1504 a jmenoval se Nový mlýn. V roce 1661 jej koupil Matěj Veselý a stal se členem táborského mlynářského cechu. Mlýn pak přecházel celé generace z otce na syna. František Václav Veselý měl dokonce s Antonii Vegrovou sedmnáct dětí. Mezi nimi byl i Bohumil Veselý, narozený roku 1839. Ten se výrazně zapsal i do společenského života v Táboře. Na vojně sloužil přes dvanáct let a například jako vojín na dovolené zachránil život dvěma muzikantům, kteří spadli nad jezem z loďky. Byl kromě jiného spoluvelitelem sboru ostrostřelců v Táboře, členem výboru Občanské záložny a jmenovali ho soudním znalcem pro obor mlynářství a polního hospodářství. Zasedal i jako obecní starší na radnici. Byl předsedou a zakladatelem Rybářského spolku a pro táborskou výstavu roku 1902 vyrobil model starého českého mlýna. Pořádal Žižkovy tahy, které se dají považovat za předchůdce dnešních Táborských slavností.
Násilné vyvlastnění
Zajímavostí z prostředí mlýna Veselých je i vznik lázeněk ve druhé polovině devatenáctého století. Byly to malé dřevěné budky a sloužily jako koupelna. Stály na plovoucí lávce u náhonu. O tehdejší hygieně je záznam i v kronice Veselých. „ V té době ještě nebyla do domů zavedená voda a koupat se bylo možno jen v pro tento účel zavedených lázních, v proutěném košíku, ponořeném do vody řeky, aniž by koupající byl viděn neoděn. To byla ještě doba, kdy ženy nosily sukně až na zem a maximum k vidění byly kotníky jejich nohou,“ říká kronika.
Nejvíce změn mlýn prodělal v době, kdy se hospodaření ujala Antonie Veselá, vdova po Bohumilu Veselém, který zemřel roku 1926. Velkým pomocníkem jí byl syn Vladimír, otec současného majitele. V době druhé světové války mleli mnoho vagonů obilí na černo. Němci ho za tuto dobročinnou činnost zatkli a uvěznili. Po válce obavy o osud neustaly. Antonie Veselá tušila, že jim mlýn komunisté seberou. Zemřela v roce 1946, takže se nedočkala, jak se Vladimír se třemi malými dětmi stěhuje do zničeného bytu. Před rokem Vladimír Veselý zemřel. Bylo mu devadesát čtyři let.
