Byl to obyčejný den roku 1945. Pro něj měl ale příchuť smrti. Uslyšel totiž pro partyzána to nejmrazivější slovo s rozkazovacím tónem – „Halt!“ (Stůj!). Dávka z kulometu vojáka wehrmachtu ale Jana Hronka minula. Instinktivně uskočil a zachránil si život.
„Byl to jednoznačně můj nejsilnější zážitek z druhé světové války,“ říká dnes válečný veterán z Břeclavi, který zanedlouho oslaví osmdesátku. Tenkrát ještě nebyl mužem, do patnáctin mu chyběl rok. „Ale vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych mohl umřít. Bylo mi ctí, že jsem mohl bojovat proti Němcům,“ dodává Hronek. Tehdy plnil jeden ze svých partyzánských úkolů. Chtěl podat hlášení v obci Valašská Polanka na Vsetínsku, kde tehdy bydlel. „Šel jsem do místní hospody, už byla tma. Ale vůbec jsem nezaznamenal, že se tam nastěhovali Němci. Venku navíc stály stráže. Měl jsem štěstí, že ten voják zakřičel. Kdyby to neudělal, tak by mě zastřelil,“ vzpomíná.
Když mu bylo čtrnáct, vstoupil do odbojové skupiny Za Vlast. Zanedlouho už se hlásil v partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova. Ta měla jediný úkol: znepříjemňovat život německým okupačním jednotkám na Moravě. I přes nízký věk měl ideální předpoklady pracovat pro odboj. „Otec mě vedl v přísně skautském, sokolském duchu. V deseti letech jsem uměl číst mapu, chodit v noci v terénu. Byl jsem na to jaksi nevědomky připravován,“ uvědomuje si Hronek, že už od mládí procházel výcvikem. „Otec byl kantor, věnoval se turistice, hodně mu na tom záleželo,“ doplňuje.
Pro partyzánské organizace měl velkou cenu. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by měl takové znalosti místního terénu. Pokud šlo o úkryt, únikovou cestu nebo radu, kam v lesích zamířit, nebylo lepšího. „Má oficiální funkce byla spojka a zpravodaj,“ upozorňuje s patřičnou hrdostí.
Nenápadný kluk
Jeden z prvních významnějších úkolů, které plnil pod vlajkou Žižkovy brigády, bylo špehování Němců. Vojáci wehrmachtu se totiž zabydleli v budově vsetínského gymnázia, kam Hronek chodil. A nebylo nic jednoduššího než poslat na výzvědy studenta, u kterého téměř nehrozilo prozrazení.
„Udělali si z toho kasárna. Nám nechali jen přízemí. Právě toho jsem využíval, protože jsem měl jako žák do školy přístup. Mohl jsem tak podávat zprávy o tom, kolik tam vojáků je, co dělají a jaké mají vyzbrojení,“ vysvětluje Hronek.
To byla ale jen předzvěst toho, co se mu povede o pár měsíců později. Když se přes Valašsko stahovala nacistická Hlinkova garda, zastavila se i v maličké vesnici Valašská Polanka. Nedaleko Hronkova domu. V místní škole si ukryli její členové zbraně. Udělali ale jednu fatální chybu – špatně si svůj dočasný sklad zajistili.
To byla šance pro Hronka a další členy odboje. „Okno do místnosti se dalo otevírat i zvenku, to jsem věděl jen já. Ale udělali jsme to tak, aby nepodezírali nikoho z vesnice,“ popisuje. Využili toho, že dva vojáci chtěli dezertovat z gardy. „A tak jsme zbraně vynesli v noci, když vojáci utekli. Ale musel jsem do skladu vlézt já, nikdo jiný se okýnkem neprotáhl,“ vzpomíná.
Ničeho nelituji
Vojenské prostředí bylo pro Hronka blízké i po válce. Dokončil gymnázium a vstoupil do armády. V ní absolvoval téměř deset let vojenského studia. Rok 1968, začátek normalizace, pro něj ale znamenal konec. To už byl na pozici podplukovníka. „Měl jsem revoluční názory. Vystoupil jsem s tím, že nepotřebuji politruky v armádě. Že nepotřebuji ani stranu v armádě. Byl jsem označen za nositele pravicového oportunismu. Moc dlouho to netrvalo a musel jsem odejít,“ popisuje Hronek, jak si pod sebou podřezal větev.
Odešel pracovat do Ostravsko-karvinských dolů. Do armády už se nikdy nevrátil. A dnes si užívá v poklidu penze v Břeclavi. „Žádného rozhodnutí v životě nelituji. Ani mi nebylo líto, když jsem kvůli údajné nespolehlivosti nedostal medaili při oslavách třicátého výročí osvobození republiky. Naopak, jsem na to hrdý,“ říká Jan Hronek, který je regionálním místopředsedou Českého svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské v Břeclavi.
