Největším nepřítelem pilotů je ale vítr a kouř, který stoupá z ohněm sužovaného porostu. Létá se hodně nízko, jen 20 až 30 metrů nad zemí, všechno probíhá pod velkým tlakem. Posádka ve stísněné kabině se musí vyrovnat s horkem i záludným chováním vodou plně zatíženého letadla, jehož motory během zásahu běží na plný výkon. Okamžiky těsně předtím, než se voda snese na oheň, provází stoprocentní soustředění všech na palubě. Práce je to obtížná a nebezpečná a nemůže ji dělat každý zájemce.
„Jestli je to stresující? Všechno je stresující, pro někoho je stres už jen třeba sednout do auta,“ říká klidným hlasem major Davor Turković, sedmatřicetiletý velitel protipožární letky, která sídlí na letišti Zemunik nedaleko Zadaru. Spolu s ním sedí před letištní budovou desítka pilotů v civilu. Zatím je klidný den. Na dráze ale stojí připraveno vzlétnout šest dvoumotorových strojů značky Canadair a pět menších air tractorů - původně zemědělských strojů upravených pro hašení ze vzduchu.
„Napájení“ chorvatských canadairů během akce
Šest tun vody v trupu
„Air Tractor má jeden motor a unese tři tuny vody, větší Canadair unese vody dvakrát více,“ popisuje svou na první pohled perfektně udržovanou techniku major Turković. Jeho piloti se letos pořádně nadřeli, začátkem srpna už za sebou měli dvě stovky uhašených požárů a více než 900 nalétaných hodin. Letka sídlí u Zadaru, tedy v Dalmácii, protože právě u Jadranu se kvůli klimatu, vegetaci i kopcovitému terénu malý oheň může brzy změnit v ničivý požár.
„Jednou jsme odsud zasahovali i na severu ve Slavonii, ale jinak nejčastěji hasíme v Dalmácii nebo sousední Lice. Máme za sebou i zahraniční dobrodružství, ať už sousední Bosnu a Černou Horu nebo Izrael či Řecko,“ říká Turković.
Dvacet pilotů je málo
Posádku canadairu tvoří tři lidé: kapitán, druhý pilot a technik, a všichni jsou na palubě nezbytní. Výuka nového protipožárního letce je extrémně náročná, a tak není divu, že dnes může v Chorvatsku požáry hasit jen dvacítka zkušených pilotů. Nejprve si musí zájemce odsloužit 250 hodin jako druhý pilot, pak následuje dalších 190 hodin ve vzduchu, než se může nováček posadit na levé sedadlo pro kapitána a stát se tak konečně velitelem letadla.
Stát se kapitánem ale trvá dlouho, záleží totiž na tom, jak často hoří a jak často se tedy člověk dostane do akce. „Dvacet pilotů, které teď máme, je málo,“ stěžuje si major Turković. Když jde totiž podle jeho slov všechno dobře, zabere příprava nového pilota pět let. Mezitím ale někdo odejde do penze, jiného zláká nabídka stát se civilním pilotem. „A během té doby se najde jen málo nových zájemců o kariéru vojenského pilota,“ dodává trochu zklamaně velitel zadarských letců.
