Hejtman plete drátěné košile | E15.cz

Hejtman plete drátěné košile

Uplést vlněný svetr není pro redaktorku Sedmičky složité. Poradí si také s košilí z drátěných kroužků tak jako třicetiletý Tomáš Kuneš?

Kdyby bylo pohádkových sedmero krkavců závislých na upletení sedmi drátěných košil, nikdy by asi jejich kletba nepominula. Zručná pletařka může přehazovat vlněná očka na jehlicích a přitom koukat na televizi. Ale motat dohromady titěrné kovové kroužky s kleštičkami v obou rukou je téměř nad lidské síly. Hejtman strakonické šermířské skupiny Kalich Tomáš Kuneš mi přesto dokáže, že to jde. A co víc, naučí mě to! Stačí v kovomatu nakoupit patnáct kilo vázacího pozinkového drátu, štípací kleště a dvoje kombinačky. To je vybavení na jednu košili a kuklu na ochranu hlavy. Důležitá je i síla drátu. Na „drátěnku“ se hodí 1,8 milimetrový, na kuklu o dvě desetinky slabší. Z dvou a půl nebo třímilimetrového by už byla košile nenositelná.
Nejdřív musíme z rovného drátu vyrobit pružinu a z ní odsekat jednotlivé kroužky o průměru osm milimetrů. Na to má Tomáš Kuneš důmyslné zařízení poháněné motorem, které na jednom konci navíjí drát na cívku a na druhém odsekává kroužky. Polovina z nich zůstane uzavřená, polovinu je třeba rozevřít. Základem pletení je řada jednoduše naspojovaných padesáti kroužků. Jejich počet záleží na velikosti košile. Drát je v prstech neohebný, takže to bez kleští v obou rukou nejde. To celou činnost zdržuje nejvíc.

Košile může děravět

Už od začátku nesmím práci odbývat, protože pokud kroužky neuzavřu pevně, udělala by se časem díra. Výroba košile, kterou neprojde meč protivníka, je prací na dlouhé zimní večery. Nekonečná, stejně jako když naši předci drávali peří. Zajímavé je, že od dob Keltů lidstvo na jiný systém nepřišlo.„Kdo kovový hábit vidí, obdivuje ho a chce si ho vlastnoručně udělat, ale učil jsem to tři lidi a žádný z nich neměl dost trpělivosti,“ vzpomíná Kuneš, kterému první košile trvala půl roku. Další, kterou dělal pro kolegu z šermířské skupiny „jen“ tři měsíce. Válečníci na tom byli mnohem hůř. „Ve středověku byl jiný drát. Měkčí než dneska. Kroužky se rozevíraly. A tak každý z jeho konců museli rozklepat, proděravět a k sobě zanýtovávat,“ upozorňuje.
V určitých historických obdobích chránily drátěné kroužky celé válečníkovo tělo, včetně rukou, a dokonce i koně. Celá košile vzniká naspojováním obdélníkových dílů. Předního, zadního, nárameníků a rukávů. Pod košilí nosívali bojovníci mohutný prošívaný a vycpávaný kabátec, takže drátěnka musí být nejméně o číslo a půl větší. Hlavu pod kuklou chránil „batvat“, dost podobný přilbě tankistů z nedávné doby.
Údržba kroužkované zbroje je jednoduchá. „V historii, když byla po válečné vřavě od krve, bahna nebo rezu, to dělali tak, že ji uzavřeli do sudu s pískem a váleli tak dlouho, dokud nebyla jako nová,“ popisuje. Stejně to jde udělat i v jednadvacátém století, díky vynálezu jménem míchačka na beton.

V pletení je samouk

Tomáš Kuneš je v pletení drátěnek samouk. „Nejdřív jsem se vyptával kolegů z šermířských skupin, se kterými jsem se na různých akcích setkával. Později jsem si začal kupovat knížky, abych se dověděl co nejvíc o době kolem šestnáctého století, protože se do ní stylizujeme,“ říká. To dokazuje „bichle“ Petra Klučiny s názvem Zbroj a zbraně Evropa 6. - 17. století.
Před šesti lety začínal Kuneš v šermířské skupině, přes dva roky už má vlastní devítičlennou, se kterou trénuje scénický šerm. Naposledy se předvedli při rekonstrukci bitvy u Sudoměře. Gotikou žije i v každodenním životě a neodvádí ho od ní ani televize. Jako vyučený zedník si mění brizolitový domek na gotický hrádek.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!