Daniela Rouse znají lidé především z kultovního seriálu Přátelé, kde propůjčil svůj hlas Rossovi. Daboval Arnolda Schwarzeneggera. Zahrál si v Pojišťovně štěstí, Horákových. Přesto je jeho doménou divadlo. V otcových šlépějích kráčí i syn Lukáš Rous. Na jevišti se jako kolegové potkali poprvé v Mostě. Daniel Rous se tu objevil jako host. Lukáš Rous dostal v Mostě po konzervatoři angažmá.
Co vás vlastně přilákalo z Prahy do Mostu? Daniel Rous: Jednoznačně role profesora Higginse v muzikálu My Fair Lady. Přesto, že mám v Praze práce dost, taková role se jednoduše neodmítá. Higgins a celý muzikál byl divácky velmi úspěšný. A tak přišly další nabídky do Zkrocení zlé ženy, do komedie Madony bez kalhotek.
Právě ve Zkrocení zlé ženy, v Madonách bez kalhotek jste se potkali na jevišti jako kolegové, jak se vám spolu hrálo? Lukáš Rous: Spolupráce s tátou byla příjemná. V Madonách bez kalhotek jsme hráli jednu a tutéž postavu, táta jen o dvacet let starší. Na konci se potkáváme a sdělujeme pocity, vzpomínáme. Bylo to dojemné. Neměl jsem před ním vyloženě trému. Spíš trochu zvláštní pocit. Přeci jen člověku proběhne hlavou, že hraje s tátou. Ve Zkrocení zlé ženy jsme měli větší prostor, ale nezkoušeli jsme spolu. Já do hry vstoupil jako záskok, takže naostro. Hrál jsem Hortensia a táta Petruccia, což jsou vlastně přátelé. Hnal jsem dialogy celkem rychlým tempem. Tátova jediná připomínka byla, abych zbrzdil, abych byl v klidu.
V Mostě hrajete několik sezon, jak jste spokojený? Lukáš Rous: V Mostě jsem dostal příležitost zahrát si role, na které bych v Praze čekal roky. Tady mě jednoduše hned po škole hodili do vody a řekli, ukaž, co umíš. Začínám v Mostě čtvrtou sezonu a za ten čas jsem odehrál řadu pěkných rolí. Asi nejvíc mě potěšil Oskar Lautensack ve hře Jasnovidec, Jerry v Donaha a Jan v Prolomit vlny.
Pocházíte z divadelní rodiny, snili jste o herecké kariéře?
Daniel Rous: K vůni šminek jsem přičichl jako dítě v Mladé Boleslavi, kde hráli moji rodiče. A jak to u komediantských dětí bývá, brali mě do zákulisí. Občas mě posadili do hlediště. Pohádky mě moc nebavily. Nejvíc mě nadchnul Old Shatterhand, kterého shodou okolností hrál právě táta.
Jako divadelní dítě jsem pochopitelně chodil do Dismanova rozhlasového dětského sboru, kde jsem se učil pracovat s mluveným slovem. Dismana jsem ještě zažil osobně. Později jsem poznal kouzlo dabingu, televize, filmu. Přesto jsem měl spoustu jiných zájmů. Hrál jsem fotbal za Viktorku Žižkov.
Lukáš Rous: Divadlo jsem dlouho vnímal víc jako divák. Mým životem vládl sport. Po základní škole jsem přemýšlel o sportovní škole. Jenže táta mě tenkrát navedl, abych vyzkoušel přípravku na hereckou konzervatoř.
Jak na dobu studií v Praze vzpomínáte? Lukáš Rous: Studentské roky byly jako permanentní šestiletý mejdan. Herectví jsem studoval pod vedením Petry Špalkové, Ivana Řezáče a Gabriely Vránové. Nejvíc mě bavilo herectví, zpěv, tanec. Na škole jsem se učil stepovat, a to se mi náramně hodilo, když jsem hrál jednoho z gangsterů v komedii Někdo to rád horké. Ještě při škole jsem si vyzkoušel profesionální divadelní prkna. Hostoval jsem v malých rolích v Divadle ABC, a pakw v Mostě ve hře Oklamaní. Do Mostu jsem dostal stálé angažmá.
Stejně jako váš syn jste začínal v mimopražském divadle, ale před dvaceti lety jste odešel. Proč? Daniel Rous: Po konzervatoři jsem první štaci dostal v Pardubicích. V květnu 1989 jsem nutně potřeboval změnu a nový impulz. Jiří Srnec mě pozval do Černého divadla v Praze a dodnes jsem mu za to vděčný. Konečně jsem mohl cestovat za hranice a v průběhu dvou let jsme s Černým divadlem objeli skoro celou Evropu, Jižní Ameriku, dokonce i Indii. Zážitky k nezaplacení. Doslova.
Pro herce je největší úspěch dostat se do Národního divadla. Platí to i u vás? Daniel Rous: Už když jsme jezdili s Černým divadlem, jsem stejně pořád pošilhával po pražském Činoherním klubu. On byl mojí metou, ne Národní divadlo. Takže když mě Jaroslav Vostrý oslovil, abych přešel do Činoheráku, neváhal jsem ani minutu. Zažil jsem tam velké herecké osobnosti Čepka, Hálka, Zahajského, Třebickou, Abrháma a spoustu dalších. Ale je fakt, že jsem tam prožil i dost nepříjemných chvil, které se vázaly na hereckou nevraživost a rivalitu. A tak jsem si řekl všeho do času. Odešel jsem takříkajíc na volnou nohu.
Co vás vedle divadla nejvíc baví? Daniel Rous: Divadlo je můj stavební kámen života a duševní očista. Baví mě potkávat nové lidi nejen na jevišti, ale i v životě. Každá nová zkušenost mě obohacuje. Miluju moře. Mám nafukovací člun s poměrně silným motorem. Když na něm frčím a rozrážím vlny na modré hladině, užívám si pořádný kus svobody a volnosti. Nespoutanosti. Teď v zimě rád jezdím na hory, na snowboard. Jsem podruhé ženatý a naší velkou zálibou je milovaná psí slečna Amálie. Donekonečna nás terorizuje svou nezměrnou láskou.
I v tom jste se, Lukáši, potatil? Lukáš Rous: Já mám moře taky moc rád a vždy se k němu rád vracím. Je pro mě tak trochu drogou a alespoň jednou za rok si ho dopřeju. Když máme s přítelkyní Martinou volno, vyrazíme někam do přírody nebo si zasportujeme. Sedět na zadku nás rozhodně nebaví. Když jsem žil v Praze, koncertovali jsme po klubech.
