Heslo znělo: Budovat a bránit

Branná výchova byla u školáků oblíbený předmět, znamenala totiž vítanou změnu.

Branný závod, cvičný poplach, pochodové cvičení, branná výchova… Pro školáky a studenty v letech socialismu běžná a vcelku oblíbená součást výuky.

„V podstatě jsem se na brannou výchovu těšil, stejně jako spolužáci. Věděli jsme, že můžeme na dvě hodiny vypnout, odpočineme si,“ vzpomíná jihlavský čtyřicátník Kamil Urban.

Ten se jednou účastnil několikadenního branného cvičení u Jemnice, jehož součástí mělo být i měření radiace přístroji. Jenže zrovna den předtím vybuchla jaderná elektrárna v Černobylu a žáci mohli přístroje vidět jen zapečetěné.

Součástí branné výchovy byly kurzy první pomoci, orientace v terénu či výklad o bojových plynech. Tak mohli studenti jihlavské průmyslovky uslyšet z úst vyučujícího tělocvikáře: „Samopal se skládá z pěti částí, z nichž si uvedeme tři hlavní: pažbu a hlaveň.“ Jeho kolega na jihlavském gymnáziu zase rád seznamoval studenty s parametry sovětských i amerických ponorek.

Za každého počasí se konala pochodová cvičení, což byly většinou vycházky se svačinou v chlebníku. Výjimečně byly součástí i nácviky chemického poplachu, kdy si účastníci za všeobecného veselí nasazovali zatuchlé plynové masky, oblékali si pláštěnky a na ruce a nohy igelitové pytlíky.

Zpestřením byly také branné závody, například O partyzánský samopal. Petr Palovčík z Jihlavy se účastnil coby školák za školu Kollárova a jeho družstvo závod v lesích u Bransouz neplánovaně vyhrálo. „Netrénovali jsme, chtěli jsme se jen ulít ze školy. Vzpomínám, jak se učitelka favorizovaného družstva vztekala,“ říká Palovčík. Závod se skládal z běhu, orientace podle buzoly, hodu gumovým granátem či střelby ze vzduchovky.