Hlídá silnice na Hodonínsku. Už 35 let

Když dopravní policista František Vaďura z Hodonína otočil kalendář na červen, odškrtl v něm dlouhou životní etapu. Bílou čepici má na hlavě už pětatřicet let.

„Uniformu beru spíš jako pracovní montérky,“ říká s lehkou nadsázkou nejzkušenější policista na Hodonínsku. A zvážní. „Dneska už si uvědomuji, že jsem starý. Časem mi práce bude určitě chybět,“ dodává.

Jako mladého zelenáče ho zaučovali kolegové, kterým bylo kolem pětačtyřiceti let. Nazýval je dědky. Teď je mu sedmapadesát a je na jejich místě. „Mladí kluci si ke mně občas chodí pro rady,“ vypráví Vaďura.

Roli mentora přijímá. Dostal se do ní za dlouhá léta u dopravní policie, během nichž se kolem něj měnili lidé, technika i styl práce. „V porovnání s mými začátky je to obrovský rozdíl. Změnila se mentalita, auta i silnice. Zkrátka všechno,“ přikyvuje.

Kdysi dostal například za úkol dohlížet na provoz mezi Strážovicemi a Blatnicí. Jenže na stanici měli tehdy pouze jediného moskviče, se kterým odjel kolega. A tak šel Vaďura z Hodonína několik hodin pěšky. „Dnes už je to něco nemyslitelného. Pro mladé kluky by to bylo asi divné,“ srovnává situaci se současnou dobou.

Vzpomínky na mrtvé

Koutky úst Vaďurovi povadnou ve chvíli, kdy vypráví o mrtvých. Na silnici jich při dopravních nehodách viděl desítky. Nerad vzpomíná zejména na sraženou důchodkyni, kterou ve Veselí nad Moravou doslova rozjel náklaďák zadním kolem. „Okolo zrovna procházela maminka s malými dětmi. Zastavila se a společně se na mrtvou ženu dívali. Tohle stále nechápu,“ kroutí hlavou. A dodává, že nejhorší chvíle ve službě zažil, když viděl děti, které nepřežily nehodu.

Když pak jede za rodiči, aby jim řekl, co se stalo, je to ohromně stresující. „Zanechalo to ve mně stopy dodnes. Několikrát se mi stalo, že jsem se v noci budil ze snů,“ říká. Otec mladíka, který se zabil na motorce, ho chtěl dokonce bít. Po chvíli se přece jen uklidnil, ale zase utekl pryč. Vaďura se sestrou mrtvého chlapce dostali strach, aby nespáchal sebevraždu. Doma ho pak společně uklidňovali až do rána.

Pracovní starosti a trpké chvíle se však snaží ponechat za dveřmi inspektorátu. Rodinu s nimi nechce zatěžovat. „Hlavu jsem si proto čistil rybařením. Teď se věnuju zase myslivosti,“ poznamenává.
Pětatřicet let u policie uplynulo a Vaďura přemýšlí, co dál. Vážně si pohrává s myšlenkou, že u policie na podzim skončí. „Poslední dva roky se totiž pořád něco reorganizuje a není to ku prospěchu. To mi vadí. Navíc si nemyslím, že by se to v brzké době mělo zlepšit,“ zastává Vaďura skeptický názor.

S hledáním příkladu, co v polici podle něj nefunguje, nemusí chodit daleko. Stačí mu pohled na papír, který leží na stole. „Nemám třeba do čeho dát dopis, protože tu není obálka. Sklad je až v Brně. V únoru jsme něco objednali a dodnes to nemáme. Jsou to obyčejné věci, ale nám ztěžují práci,“ pohazuje odevzdaně rukou.

Žádné oslavy

Vousaté jubileum v policejních službách hodonínský policista neoslaví. Marně čeká i na někoho, kdo by za ním přišel, podal mu ruku a poděkoval za pětatřicet let ve službě. „Trochu mě to mrzí,“ klopí zrak Vaďura.

Vaďura se ale nezapomíná usmívat. Smysl pro humor si snaží udržet po celý život. „To musím. Někdy totiž pomůže ostatním v těžké chvíli. Nemám rád lidi, kteří se neusmějí. Je jich bohužel čím dál víc,“ říká Vaďura.

Na dobré náladě mu přidává i preventivní práce s dětmi. Společně s kolegy je učí, jak se mají chovat v silničním provozu. Výsledky vidí už dnes. „I když je doprava čím dál hustší, úrazů dětí nepřibývá. Pravidla v nich však musejí rozvíjet i rodiče a učitelé,“ upozorňuje Vaďura.

Jakmile jednou definitivně pověsí bílou čepici na věšák a uniformu uklidí do skříně, chce si užívat lesa. Oblékne zelený myslivecký mundůr a vyrazí do přírody. Více pozornosti věnuje vnoučatům a rád by si koupil nové auto. Nejlépe terénní. „To stávající se mi už pomalu sype pod rukama,“ směje se Vaďura.

Ať skončí kdykoliv, je hrdý už nyní. „Jsem pyšný, že jsem mohl u dopravní policie strávit tak dlouhou dobu. A pohled do budoucna? Ve službě už mě toho pravděpodobně moc nečeká. Jedno přání však mám: rád bych se dožil alespoň pětasedmdesáti let,“ uzavírá Vaďura.