Holibka: Oženil jsem se s ortopedií

Když se ortoped Radomír Holibka dívá na jakékoliv hokejové utkání, obvykle najde na ledě svého pacienta.

V potemnělé chodbě ortopedické kliniky olomoucké fakultní nemocnice zaujme do očí bijící vzkaz: Pacienty čekající na ošetření u MUDr. Holibky prosíme o trpělivost.

V pět hodin odpoledne, hodinu po konci ordinační doby, sedí v čekárně tři pacientky. „Jsem tady od osmi ráno. Bez jídla! A to jsem si vzala volno v práci,“ tvrdí Eva Adámková. Přiznává ale, že jí to nevadí. Dostala na Holibku doporučení a považuje ho za svou poslední šanci.

První byl Venclovský

Olomoučana Holibku zasvětili do ortopedie na konci osmdesátých let v přerovské nemocnici. Jako nejmladší se právě on musel učit zacházet s artroskopem, starším kolegům se do toho nechtělo.

„Ten přístroj tam v podstatě jen tak ležel a nikdo se k jeho ovládání moc neměl. Operační základy mi dal primář Jaroslav Hrnčíř, od doktora Vladimíra Eitlera jsem odkoukal diagnostiku a přičichl jsem ke složitějším výkonům. Zdokonalil jsem se ale až na olomoucké klinice, kam mě vzal docent Rudolf Ditmar. S jeho synem Danielem jsme pak jako první v republice zavedli složité rekonstrukční operace ramenních a kolenních kloubů,“ vzpomíná na své začátky Holibka. „Mám výhodu, že jsem se narodil jako levák a v dětství se přeškolil na praváka. Při artroskopických operacích potřebujete obě ruce,“ dodal lékař.

Jeho prvním sportovním pacientem byl ještě v Přerově český přemožitel kanálu La Manche František Venclovský. Ten jej pak začal doporučovat i dalším, protože artroskop zanechával jen malé jizvy a léčba byla rychlejší.

Po návratu do Olomouce proslavil Holibku hokejista Jiří Dopita, kterého předtím neúspěšně operovali v Hradci Králové a v Ostravě. „Přijel ke mně s ortézou od kotníku až do půlky stehna, měl koleno v opravdu špatném stavu. Postupně jsem mu nahrazoval přední i zadní vaz a chrupavky, vlastním štěpem i od dárce. Později jsem mu operoval také druhé koleno a lokty,“ vzpomíná Holibka, který operoval spoustu známých sportovců.

Depešák na sále

Před několika lety za ním přijel ze zámoří hokejista Milan Hejduk. „Když jsem přišel na sál, byl zarouškovaný, a já viděl jen koleno. Říkám kolegům: dneska přece máme dělat toho Hejduka, ne? Měl nález jako starý dědeček, artróza třetího stupně, chyběly mu chrupavky na celé zevní části,“ popsal Holibka, za nímž jezdí i zahraniční hráči. „Koho přesně jsem operoval, ví nejlépe náš sádrovník. Ten si je tam všechny vylepuje,“ dodal ortoped.

Skutečně, sádrovna ověšená dresy připomíná spíše hokejovou šatnu. Na zdech kartičky hráčů, plakáty s podpisy a se vzkazy. „Vidíte, tady je Ivana Janečková a Martin Koukal, lyžaři, oba jedou na olympiádu, “ ukazuje Holibka.

Týdně operuje asi padesát lidí, dělá i v sobotu. „Na sále si pouštím muziku. Nejraději mám Depeche Mode, uklidňuje mě to,“ přiznává Holibka, jemuž operace denně zaberou zhruba osm hodin. „Potom jdu ještě do ordinace, kde bývám do večera. No a pak přijdu domů a hned usnu. Volného času moc nemám, snažím se ho trávit se syny. Ti mě dobíjejí energií. Občas si zajdeme na ryby, jindy mě ten starší nechá vyhrát šachy nebo ten mladší ping-pong,“ řekl Holibka.

Oba potomci hrají nižší hokejové soutěže, starší studuje práva.

Tři roky čeká na operaci

Hokej sleduje Radomír Holibka často v televizi. Když se v zápase někdo zraní, tuší, že mu za chvíli zazvoní telefon. „Kolikrát se za mnou hráč staví ještě večer cestou ze zápasu,“ tvrdí. Přesto mu ortopedie dává vnitřní pocit uspokojení. Zvláště když zbaví pacienty bolesti a vrátí jim hybnost. „Víceméně jsem se oženil s ortopedií,“ dodal lékař.

Jak málo má času svědčí fakt, že sám má roztržen přední křížový vaz v koleni a třetí rok čeká, až mu to kolega spraví. Tvrdí ale, že má štěstí na kvalitní sestřičky, díky nimž mu jde práce na sále i v ambulanci o třetinu rychleji.

„A mám i výbornou internistku Drahomíru Vrzalovou, která mi léčí vysoký tlak a srdeční arytmie. Mnohdy i v noci po telefonu, když mi není dobře. Je to takový můj anděl strážný,“ usmívá se ortoped, jehož zanedlouho čeká cesta do Francie. Šéf olomoucké kliniky Jiří Gallo totiž vyžaduje, aby se jeho tým stále zlepšoval. „Každoročně musíme zavádět nové operační techniky. S kolegou Kalinou se jedeme podívat na operaci ramene, která se u nás ještě nedělá,“ říká Holibka.