Horníci na Karvinsku lámali rekordy

Před dvaceti lety na Karvinsku fungovala téměř desítka dolů. Pracovalo v nich přes sto tisíc lidí. Šachty vlastnily hotely, nákladní dopravu i kulturní domy.

Nikola Klimšová
Karviná

Před dvaceti lety fungovala na Karvinsku desítka šachet, která dávala práci tisícovkám mužů. Horníci, kteří na dole pracovali před dvaceti lety si zavzpomínali. V porovnání s dneškem si většina z nich pochvalovala, že měli práci jistou a velice dobře zaplacenou. „V roce 1989 se měl horník dobře. Výplatu jsem dostával každý měsíc pravidelně a na ruku. Když v domácí kase chyběly peníze, mohl jsem si udělat navíc jednu šichtu v sobotu. Za ni jsem dostal zaplaceno hned na ruku. Říkalo se tomu mimořádná záloha a někdy to byly i dvě stovky,“ říká šedesátiletý Luboš Wróbel z Karviné, který před dvaceti lety pracoval na Dole Doubrava.

Nájem stál stovku

Z jeho výplatního sáčku se dovíme, že kolem roku 1989 si horník vydělal sedm tisíc korun. Nájemné v bytě OKD o velikosti 2+1 stálo devětadevadesát korun. Horníci pracovali na tři až čtyři party. Odpolední jim končila v deset večer a chodilo se i na půlnoc. K dolům, třeba k Míru, Dukle, Gottwaldu a Zápotockému, svážely horníky autobusové linky. Ty jezdily i v sobotu, aby se horníci měli jak dostat do práce. Tehdy auto nevlastnilo moc lidí.

Jídlo z vlastní kuchyně

Většina šachet měla i svou vlastní kuchyni s jídelnou, kde si mohli horníci dát teplé jídlo třikrát denně. „Jakmile jsem vyfáral, třeba i z odpolední, zašel jsem si do jídelny na večeři. Vybrat jsem si mohl ze tří jídel za šest korun padesát,“ vzpomíná osmapadesátiletý Jaroslav Trlík. Na směnu dostávali horníci s sebou svačinu, polévku i pití zdarma. Při práci v podzemí pomáhala horníkům převážně technika vyrobená v Sovětském svazu. Podle pamětníků nebyla špatná, ale vždy o krok zaostávala za tehdejšími západoněmeckými a americkými výkonem i bezpečností.
„Dnes se dostáváme se svým technickým vybavením na špičku v oboru. V dolech máme nejlepší razící kombajny a těžební technologie,“ uvedl mluvčí OKD Vladislav Sobol.

Za rekord odznak

Pracovníci v dolech se v té době předháněli, kdo udělá největší rekord v těžbě uhlí. „Dělali jsme to s parťáky hlavně kvůli odměnám. O zlaté, stříbrné či bronzové odznáčky nám až tak nešlo. Stejně skončily u synů, co si hráli na vojáky,“ vysvětlil Luboš Wróbel.
Podle mluvčího OKD, by se z mnoha úhlů pohledu mohlo zdát, že se horníci dříve měli lépe. „Z jiných stran ale už to tak jednoznačné není. Platy byly velké, ale co se dalo za ně koupit? Například jízdní kola s přehazovačkou si ještě na konci 80. let mohli horníci koupit většinou jen u příležitosti Dne horníků. A to pouze na pořadník,“ uvedl mluvčí Sobol.