Hornická desítka. Osobní rekord a umístění ve druhé stovce

Už čtvrt století se ve Frýdku-Místku běží Hornická desítka. A zájem o ni je každoročně větší. Letos se na start postavilo skoro dva tisíce běžců, kteří si mohli vybrat z několika tratí. Dohled nad závodníky, kteří přijeli i ze zahraničí, převzala mistryně světa a světová rekordmanka v běhu na osm set metrů Jarmila Kratochvílová. Už podruhé jsem mezi nimi nechyběl ani já. Cíl byl jasný, překonat loňský výkon.
Celý rok jsem trénoval, a když jsem zvládl Beskydskou Sedmičku, měl bych uběhnout i Hornickou desítku. Po zhruba dvacetiminutovém protažení se ještě bavím s parťákem z Beskydské Sedmičky Davidem Grygarem, na jaký čas se cítí. Říká, že bude spokojený, pokud závod zvládne do padesáti minut. Chci se zlepšit oproti loňským třiačtyřiceti a půl minutám, takže se snažím postavit na startu víc dopředu než on. Bohužel už tam není místo a musím se smířit s tím, že se budu muset ze začátku tlačit startovním polem dopředu.

Pozor na kolize

Po startovním výstřelu se dává do pohybu 504 běžců vstříc desetikilometrové trati a dalších 167, na které čeká kondiční běh dlouhý 3333 metrů. Dávám pozor hlavně na to, abych se nepřipletl k nějaké srážce. K závodům s hromadným startem takové okamžiky patří. I tentokrát se několik lidí srazí, mně se pády naštěstí vyhýbají. Startovní pole se začíná trhat hodně pomalu. Snažím se hledat volná místa, abych se dostal před závodníky, kteří utíkají pomaleji, než mi vyhovuje. V duchu si tak trochu nadávám, že jsem se na startu nepostavil více dopředu. Při vyběhnutí na cyklostezku vedoucí podél řeky Ostravice už všichni vytvořili pěkný vláček. Daří se mi běžet ve skupině, takže nemusím diktovat tempo, natož někoho vyloženě tahat. První okruh zvládám za třináct minut. Je to skvělý čas, na druhou stranu vím, že takové tempo nemůžu vydržet celých deset kilometrů.

Hlavně vydržet poslední okruh

Druhé kolo už je pomalejší, ale snažím se běžet tak, abych vydržel až do konce a nemusel výrazněji zpomalovat. Na cyklostezce mě nezapomíná povzbudit i fotograf Martin Straka a v následující zatáčce i otec. Při probíhání slyším, bouchej, bouchej, bouchej. Při náběhu do závěrečného kola někteří diváci lemují trať takovým způsobem, že si připadám jako při vrchařské prémii na Tour de France. Poslední okruh už je o tom, vydržet běžet v solidním tempu co nejdéle. Už delší dobu se mnou utíká závodník, se kterým se asi budu tahat až do konce. Snažím se běžet podle sebe. Hlavně se nechci nechat strhnout. Na cyklostezce se pokouším trochu zrychlovat. Někteří běžci se dostávají přede mě, ale ten, se kterým jsem tak dlouho běžel, zaostává. Poslední metry do toho dávám všechno, co ve mně je. Několik desítek metrů před cílem předbíhám o kolo nejstaršího účastníka Hornické desítky, dvaaosmdesátiletého Františka Zikeše. „Jsem rád, že jsem mohl běžet a zvládl jsem to. Atmosféra byla velice působivá. Ani nevím, kolik běžců se závodu zúčastnilo. Překvapilo mě, že jsem po závodu dostal ocenění Výkonného výboru Českého svazu tělesné výchovy za celoživotní práci a výjimečný přínos pro rozvoj tělovýchovy a sportu. Na plaketě je ve zlatě vyryté mé jméno i se všemi tituly. To je u nás hodně neobvyklé, ale strašně moc mě to potěšilo,“ konstatuje Zikeš.
Do cíle dobíhám po jednačtyřiceti minutách jako 170. Podařilo se mi splnit cíl, se kterým jsem do závodu šel, takže jsem spokojený. Po doběhnutí si jdu pro čaj a pak rychle do tepla, protože už je celkem chladno. Rychle se převlíkám do čistého a hlavně suchého oblečení a pak jdu ještě na guláš.
Po občerstvení se přesouvám do sálu Národního domu, kde se koná vyhlášení výsledků. Místnost je narvaná k prasknutí, a to nepřišli zdaleka všichni, kteří běželi. Organizátoři závodu byli účastí i výkony nadšeni. „Vyšlo nám nádherně počasí a opět jsme překonali účastnický rekord. Ohromným zatraktivněním byla přítomnost Jarmily Kratochvílové, která rozdala stovky podpisů,“ pochvaluje si jeden z hlavních organizátorů Josef Nejezchleba. Souhlasím s ním a příští rok poběžím znovu.