Lom u Mostu / Do svítání je ještě čas. Tichá a mrazivá noc vybízí k pokoře. Nejvyšší horu jižní polokoule Aconcaguy halí do tajemného závoje tisíce hvězd. Ve druhém postupovém táboře se probouzejí horolezci. Jaroslav Radoš z Lomu u Mostu a jeho kamarád Pavel Budný. Jinovatka na spacáku vypovídá o venkovní teplotě. Nic to nemění na jejich rozhodnutí jít na vrchol. „Jdeme do toho,“ shodují se oba.
Nejdřív na Marmolejo
Pouť po americkém kontinentu začali v Chile. Expediční šestitisícovku Marmolejo si dali jako aklimatizační výstup. Mohli si to dovolit, protože oba měli za sebou nejednu pětitisícovku. Vybaveni péřovým oblečením a spacími pytli od Josefa Rakoncaje směli nocovat i v minus čtyřiceti. „Podcenili jsme ale zásobu potravin. Při třídenním výstupu na Marmolejo nám došlo jídlo i pití. Našli jsme po lidech před námi sáček použitého čaje. Byl zmrzlý, nebáli jsme se infekce. Možná nám zachránil život,“ vzpomíná na začátek výpravy Jaroslav Radoš. Lezení po horách je jeho koníčkem. Roky pracoval jako řezník. Po sametové revoluci vybudoval v Lomu moderní firmu masných výrobků, které šéfuje. Práce má nad hlavu, proto uniká do ticha velehor a panenské přírody.
Byla to výzva
Traduje se, že Aconcagua je vstupenkou na Everest. Poprvé ji zdolal v roce 1897 britský horolezec Edward Fitzgerald. „Vystoupil jsem na Chimborazo, nejvyšší rovníkovou horu Ameriky. Aconcagua na mě svůdně mrkala a čekala, co já na to. Byla to výzva,“ říká Radoš. Než je pustili do národního parku, museli si v Mendoze vyřídit permity. Přísně je kontrolují v základním táboře.
Do base campu Plaza Argentina ve čtyřech tisících šli z Punta de Vacas malebným údolím Quebrada de las Vacas. Postup vede barevným kaňonem, tvořeným příměsí různých prvků v hornině. Vrcholy podél cesty skýtají zelené, modré, růžové, červené, žluté scenérie. Stává se, že jeden vrchol má několik barev současně. Po dvou dnech pochodu se před campem Casa Piadra otevře pohled na vrchol Aconcaguy. Právě tato scenérie zanechala v obou hluboký dojem. Vrchol Aconcaguy se promítne uprostřed kaňonu, kterým se prochází do základního tábora. „Vždycky jsme ji viděli z druhé strany jako jednoduchý kopec, ale teď se objevil ledovcový vrchol se strmými svahy. Východní stěna nádherného ledového vrcholu, polský ledovec, v nejstrmějších místech dosahuje až sedmdesáti stupňů sklonu,“ vzpomíná Jaroslav Radoš.
Dostali povolení
Bagáže jim do základního tábora dopravily muly, na dvojici čtyřicet kilogramů. Každý ještě nesl dvacet kilo na zádech. V campu slouží nepřetržitou službu lékař. Kdo chce nahoru, musí absolvovat prohlídku krevního tlaku, množství kyslíku v krvi. „Okamžitě nás uznali za schopné. Dostali jsme povolení, nutné sáčky na odpad a exkrementy. V národním parku se nesmí nic zahodit. Všechen odpad jsme stále měli s sebou. Nemohli jsme jít ani volně na záchod,“ dodává Radoš. Plné pytle se musí po sestupu v base campu odevzdat. Odtamtud je stahuje helikoptéra.
Ze základního tábora jsou ještě tři postupové tábory při cestě na vrchol. Zvolili polskou ledovcovou cestu. Třetí tábor vynechali. Odhodlali se pro tisícové převýšení naráz. V horách se snadno a rychle změní počasí. Jim bohové přáli.
Budík zazvonil ve tři ráno. Protože den je tam stejně dlouhý jako noc, byla ještě hluboká tma. Nabrali led a uvařili na plynovém vařiči čaj. „Doporučili nám proti horské nemoci vypít pět litrů tekutin denně. Čím výš stoupáš, ubývá kyslíku a houstne krev, narůstají červené krvinky. Proto je žádoucí, aby tělo mělo dostatek tekutin. V PET lahvích by čaj zamrznul. Museli jsme mít termosky,“ pokračuje ve vyprávění Jaroslav Radoš. Sušené ovoce a müsli tyčinky jsou ideální svojí váhou a zasytí.
Vyrazili do tmy
Před čtvrtou opustili stan. Čelovky jim ukazovaly, kudy jít. Druhý postupový tábor je ve výšce 5883 metrů nad mořem. Od vrcholu je dělilo 1070 metrů výškového rozdílu. Rozhodli se ho ujít v jednom kuse. Rtuť teploměru spadla na dvacet pod nulou. Nepotkali nikoho. Odkázaní sami na sebe stoupali krok za krokem nekonečně bílou neprošlapanou cestou. „Neměli jsme žádnou krizovou situaci, ale byla to dřina. Chybí kyslík, těžko se dýchá. Pohyby musí být plynulé a pomalé. Výstup nám trval asi deset hodin,“ říká Radoš.
Velkorysá hora
Ve dvě hodiny po poledni stanuli na vrcholu. Unavení. Neskonale šťastní. Vynikající viditelnost jim za odměnu nabídla unikátní obrazy velehor. Minuty na špici ubíhají velmi rychle. Foukal silný vítr. „Kvůli focení jsem si sundal rukavice. Neoblékl jsem je zpátky. Omrzly mi tři prsty. Musel jsem požádat Pavla, aby mi rukavice nasadil. Dole mě pak ošetřovali,“ líčí Radoš.
Okamžiky na vrcholu. Každá hora má své kouzlo. Tajemná Aconcagua jim dovolila vystoupat až na její temeno. „Člověk najednou stojí v místě, kde se nebe dotýká země. Aconcagua je v tomhle velkorysá. Pouze z ní, protože je v Andách nejvyšší, je možné vidět kruh hor kolem dokola. Fascinující podívaná,“ neskrývá nadšení Radoš.
Vrchol za pět dnů
Nahoře člověk zapomene na civilizaci, na čas. Mohlo uběhnout patnáct, dvacet minut a vydali se na cestu zpátky. Vítr zesílil a začaly se stahovat mraky. Nevěstily nic dobrého. Přidat do kroku není snadné. Ledové hrany vzhlížely nebezpečně. Sešli do šesti tisíc a uložili se ke spánku. Další den došli do základního tábora. Hned zalezli do stanu, protože se spustila divoká vichřice. „Asi čekala, až budeme v bezpečí,“ poznamenal horolezec. Cesta na vrchol trvá obvykle osm až deset dnů. Oni ji zvládli za pět.
Příště na Aljašku
Na jaře se Jaroslav Radoš chystá na Aljašku. Jeho cílem bude tentokrát nejvyšší hora Severní Ameriky Mount McKinley. „Teplota se tam točí kolem čtyřiceti pod nulou. Bude to náročný horolezecký výstup expedičním stylem. Doufám, že budu ve vynikající fyzické i psychické kondici. Protože to jedna z nejmrazivějších hor naší planety,“ uzavřel vyprávění Jaroslav Radoš.
