Hotel Máj: ústecký Titanic

Potopený Titanic na dně oceánu připomíná Hotel Máj na Severní Terase.

Z hotelových apartmá zbyla torza obývaná lidmi, kteří ztratili střechu nad hlavou. Tříhvězdičkový Hotel Máj otevřený v květnu 1988 se změnil v devítipodlažní ruinu. Rozbitá, místy úplně vymlácená okna, očouzené stěny. Stopy po ohni jsou i ve vzduchu. „Hlavně dávejte pozor,“ varují strážníci Roman Heiler a Martin Kindl po vstupu do budovy, kde není příliš bezpečno. Redaktorka Sedmičky se sem proto vydala v jejich doprovodu.
Po zemi se válejí rozbité kachličky a střepy, polámaný mramor ze schodiště, poházené a ohořelé letáčky, listy z hotelových knih či korespondence s posledním majitelem. Zničené sedačky i barové židle a stolky.„Dnes tady tančí bezdomovci,“ konstatuje ve vinárně v prvním patře strážník Roman Heiler, který éru hotelu zažil. Boxy jsou na svých místech, dochovaly se jejich kostry, ale vínové čalounění většinou chybí. Začíná profukovat, prostory jsou zepředu i zezadu nechráněné, stěny kdosi rozebral.
Ozývá se bouchání. „Asi už vstali,“ odhadují strážníci. Městská policie sem vysílá svoje muže na pravidelné kontroly. Mezi bezdomovci se často ukrývají hledané osoby. Bezpečnější přístup k ubytovací hotelové části je z druhé strany. Dva pokoje nad sebou v horních patrech zvenku spojuje komín od kamen.
Po schodech bez problémů stoupáme, ale zábradlí chybí a výtah existuje už jen v představách. „Nahoře bydlí člověk s berlemi,“ ukazuje Martin Kindl. „Je to pro něj nebezpečné, zvláště když se večer vrací,“ říká.
„Pojďte dál,“ zve Vojtěch Džudžo do pokoje ve druhém patře Máje, který obývá měsíc. Právě vstal. „Až dostanu peníze, najdu si jiné bydlení, třeba v azyláku,“ plánuje.
V Máji by zima nebyla špatná, pravý štípavý mráz venku už zažil, ale chce pryč. Strážníci ho legitimují. Proč nemá vlastní domov? „Prohrál jsem prachy, vyhodili mě z práce, mám částečný invalidní důchod,“ říká a chystá se ven.
„Jdeme na návštěvu,“ oznamují přepadovku strážníci a vstupují do dalšího pokoje. „Kolik vás tady bydlí?“ ptá se Roman Heiler. „Já a Božena,“ odpovídá Pavel John. „To je ta černovlasá dívka, co jsme ji potkali venku?“ reaguje strážník s odkazem na ženu, která se tu vždy objevila a zase rychla zmizela, byla zvědavá, co se bude dít.
Pavel John bydlí v Máji přes rok a čeká na nástup k výkonu trestu. Odsedí si deset měsíců za dvacetitisícový dluh na alimentech. Trestaný už byl. „Nikde nedělám, jsem starej.“ Vypráví, jak se rozvedl a mezi tím, co seděl tři roky ve vězení, přišel o byt v Předlicích.
I pro takové lidi je Máj Titanic. Společně klesají ke dnu.

Dělal jsem tu ředitele. Hotel Máj* * *

Václav Hála byl prvním ředitelem tříhvězdičkového Hotelu Máj. Strávil tu osmdesátá léta. Zavzpomínal na ně v článku pro Sedmičku.

Měl jsem vztek, že hotel koupil člověk, který k němu neměl žádný vztah. Koupil začátek konce. My, co jsme o hotel stáli, jsme možnost koupě neměli.
Máj patřil mezi pět hotelů, které spadaly pod Interhotel Liberec, v roce 1988 měl hodnotu sedmapadesát milionů. O sedm let později šel do privatizace a v dražbě jej za osm milionů koupil Jaromír Houžvička. Vím, kdy vyhořel první pokoj a pak další. Sledoval jsem, co se s hotelem děje. Ale časem všechno přešlo.
V hale byla recepce a za ní velín, v tehdejší Československé republice patřil k nejmodernějším. Venku jsme zřídili sezení pro hosty, ale bylo to nepraktické, protože obsluha musela chodit vstupními dveřmi. Plánovali jsme, že zprůchodníme přízemní kavárnu s venkovní terasou.
Po zemi se válejí zničené glazurované desky. Jak jsme je tehdy opatrovali. Přízemní kavárnu jsme dodatečně oddělili od haly lítačkami v kovbojském stylu. Mramor na železných schodech nedržel, proto v chemičce vymysleli novou technologii. Jak byl kvalitní! Drží dodnes.

Falešný východ

Mezi mozaikou s mořským motivem a primátorským salonkem byl falešný východ, měl propojit Máj, Sektorové centrum a Park Družby. Přes silnici mělo vzniknout přemostění. V prvním patře jsme měli tehdy hodně žádaný pipi gril, jídelnu a vinárnu. Když jsme v osmašedesátém otevírali Bohemku, prvními zahraniční klienty byli američtí herci, kteří natáčeli ve starém Mostě film Most u Remagenu.
Moje kancelář… Těch papírů, co se tu válí. V rohu u okna jsem měl stůl. Tenkrát byla móda vše polepovat kobercem, proto byly na pokojích polepené předsíňové stěny. Dnes už by hotel nikdo nedal dohromady.