Hra Komunismus sáhne do svědomí

Smutné i směšné ohlédnutí nabízí hra Komunismus. Herci Jihočeského divadla se v ní vrátí do časů hluboké totality v roce 1984.

Ďábel si vždycky bere celou duši. Mefistofeles se směje přes rameno a drží svou oběť v pasti. Jak se člověk vyrovná se svým selháním? A je mu možné odpustit?
Děj nové hry známého slovenského dramatika Viliama Klimáčka, kterou činohra Jihočeského divadla uvádí v plné verzi jako druhý soubor v Česku, se odehrává v roce 1984. Komorní příběh jedné rodiny z panelového domu sahá do paměti i do svědomí. „Ta hra mi pomohla pochopit, co asi v té době mohli prožívat moji rodiče. Je dobré si připomenout, pod jakým jsme žili tlakem,“ říká Jaroslava Červenková. Hraje manželku pracovníka československého filmu, kterého normalizace uklidila do archivu. Vyjde najevo, že se zapletl se Státní bezpečností a donášel. I na svoji rodinu.
Musel? Otázky, výmluvy, kličkování, strach. Jak se člověku žije s pocitem viny, když má zároveň povinnost tvářit se jako morální opora rodiny? Měl málo odvahy odmítnout, nebo by uškodil svým rozhodnutím někomu jinému? „Díky tomu, že je to příběh jedné rodiny, mohou dusno té doby pochopit i mladí lidé,“ věří Václav Liška v roli syna.

Alexandrovci na závěr

Jeho otce, ústřední postavu příběhu, hraje Roman Nevěčný. „Je to text, který stojí za to hrát, protože vypráví hlavně o lidech, nikoli o systémech. Tím je působivější. Komunistickou agresi jsem zažil na vlastní kůži právě v Českých Budějovicích,“ vzpomíná herec. Na scéně se objeví i Petr Šporcl a Martin Hruška. Tvůrci si přejí, aby představení oslovilo celé rodiny a stalo se tématem, o němž si budou doma povídat.
Vlastními zkušenostmi přispěl i režisér Ivo Krobot, pro něhož bylo Jihočeské divadlo v letech 2003 až 2005 domovskou scénou a rád se do něj vrací jako host. „Radil jsem scénografovi, jak zařídit úřadovnu Státní bezpečnosti. Pamatuji si to dobře ze svých návštěv na Leninově ulici v Brně a Bartolomějské v Praze,“ podotkl. Hudbu vybíral Zdeněk Kluka, který zařadil na závěr zpěv Alexandrovců, aby nechal doznít atmosféru té doby. „Neseme si rudou minulost s sebou. Hra mimo jiné ukazuje, že pokud viníkovi nemůže odpustit společnost, rodina to udělat může,“ naznačuje režisér.