Dnes patří velkomeziříčský zámek k nejudržovanějším památkám svého druhu na Vysočině. Idyla. Jenže cesta k ní byla dlouhá a těžká. Příslušníci starého šlechtického rodu PodstatzkyLichtenstein do roku 1989 nevěřili, že se domů ještě podívají. „Když jsme v březnu 1999 měli už na zámku po jeho navrácení to hlavní opraveno, tak jsme se tam nastěhovali natrvalo. Nahoře v budově se večer za okny rozsvítila světla. A když jsme šli druhý den do města na nákup, zastavili nás asi čtyři lidé a říkali: Děkujeme, že tam zase bydlíte, že zámek už není mrtvý. Bylo to moc dojemné, slyšet to od lidí, které jsme nikdy předtím možná neviděli a neznali,“ vzpomíná pětasedmdesátiletý hrabě Jan Podstatzký-Lichtenstein, který kromě své rodiny zámek obývá se sestrou Marií a bratrem Františkem.
Jak trávíte penzi na rodovém sídle zámku?
Teď se věnujeme opravě malého zámečku mezi Netínem a Radostínem. Bývaly tam mezi válkami děti na pobytu od Červeného kříže, také my jsme tam jako děti jednou spali. Pak tam byl sklad materiálu pro případ jaderné katastrofy. Zámeček nám vrátili v dost špatném stavu.
Jaký byl váš první dojem po návratu do Čech po roce 1989?
Když jsme odtud v roce 1948 odjížděli, byl jsem dítě a myslel si, že když se vrátíme, bude se mi to tady zdát všechno malé. Ale bylo to naopak: viděl jsem ohromnou budovu zámku. Jenže zvenčí vypadal hrozně a taky uvnitř na mě zámek působil zpočátku cize, odvykli jsme. Ze začátku jsme se tam necítili doma. Dnes je to samozřejmě jiné.
Jak na vás po návratu reagovali lidé v Meziříčí?
Vzali nás, jako bychom nikdy nebyli pryč. To bylo moc, moc pěkné. Díky zdejším lidem jsme se tady začali brzy zase cítit jako doma, ani ne tolik kvůli zámku.
Čím si rodina udržela dobrý zvuk v Meziříčí?
Dědeček se už v roce 1918 přihlásil k Čechům, nezůstal Rakušákem. Československo bylo vždycky pro něj první vlastí, i když měl dům i v Rakousku. Cítil se Čechem a náš tatínek taky. Za druhé světové války nebyl na straně Němců. Místní lidé ho dobře znali. Tatínek za války podporoval protinacistický odboj. Sám jsem to nevěděl, dozvěděl jsem se to až po návratu.
Druhá linie Podstatzkých v Telči štěstí návratu dodnes neměla.
Manželka bratra mého tatínka byla vojensky zaměřena, její tatínek byl starý rakouský důstojník. Všechno, co bylo spojeno s vojenstvím, se jí líbilo. Neviděla, co za vojenskými snahami nacistů bylo, o co se tam hrálo. Myslím, že si to ani neuvědomovala. Měli v Telči za války velký kontakt s německými důstojníky, proto po konci války v Telči nemohli zůstat.
Stýkáte se s příbuznými z telčské větve rodu?
Samozřejmě. Tatínek je navštěvoval pravidelně. Za války jsme ale v Telči nebyli. Jenom jednou na čtyřicetiny strýce jsme tam jeli. Tatínkovi se nelíbilo, jaké měl jeho bratr Leopold postoje za války.
Mluvíte o tom ještě dnes?
Nemluvíme. Byla to věc našich předků. Bratranec měl po roce 1989 v Telči najmutý i malý byt, zpočátku věřil, že se bude moci vrátit, takže tam občas i s tetou jezdil. Dneska už tomu ale asi věří pořád méně, přijíždí málokdy. Žijí v Rakousku.
Vy jste po nuceném odchodu rodiny z Čech v roce 1948 žili také v Chile, odkud jste odcházeli ze strachu před komunisty.
Ano, tatínek věděl, že se to stane. Měl tam staré kamarády, Rakušáky, Čechy, Židy. Ti všichni mu říkali: Musíš odtud odjet, tady se chopí moci komunisti, všichni se odtud stěhují do Kanady. Proto se tatínek rozhodl vrátit se do Evropy.
Jak jste žili v Chile?
Pro děti to bylo těžké, ale i pěkné. Začátek byl těžký, musíte do školy a neznáte řeč. Kurs španělštiny jsem dělal natřikrát. Ale já jsem měl moc rád Chile. Jenže jsem tam měl těžkou havárii na motocyklu, takže jsem pak už nemohl dál dělat svou práci. Tak jsem se i já vrátil do Evropy, kde už byli rodiče i sestra.
V Chile jste pracoval u počítačů, čemu jste se věnoval?
To byl ten starý počítačový systém s děrnými kartami. Pracoval jsem v centrále pojištovny, na počítači jsem prováděl platby, účetnictví. Byly to obrovské mašiny. Dostal jsem diplom, že tu práci s počítačem ovládám, ale byl jsem jen uživatel, nebyl jsem programátor.
Dnes si ještě rozumíte s počítačem?
Vůbec ne. Je to katastrofa. Pomáhají mi synové nebo naši zaměstnanci. Neumím to s e-maily, je to na mě moc komplikované.
Jak došlo k havárii na motocyklu?
Žili jsme v Santiago de Chile, 120 kilometrů od moře. Hrál jsem tenkrát golf, tak jsem o víkendovém volnu jezdil na dva dny k moři. Jednou tam byla na silnici nehoda, já se na ni ohlédl, ale přede mnou zpomalilo auto, jehož řidič se také díval na tu havárii. Tak jsem do něj narazil. Bylo to ošklivé, odletěl jsem snad deset metrů od motorky. Všechno jsem měl rozbité, nohy, obličej, hlavu. Dva roky jsem se léčil. Když jsem se rozhodl po těch dvou letech vrátit do Evropy, to mi bylo třiadvacet, ještě jsem kulhal, poslední operaci mi dělali už v Evropě.
Jezdíte ještě do Španělska?
Ano, manželka tam má domek. Žili jsme v Německu, ale tam jsem nemohl sehnat dobrou práci. Jednou jsem viděl, že hledají někoho, kdo umí španělsky, bylo to blízko Alicante ve Valencii. Přijali mě, a tak jsme se tam odstěhovali, poblíž bydleli rodiče manželky. Dělal jsem tam manažera přes ekonomiku ve velké stavební firmě. Pak jsem začal sám zprostředkovávat stavby domů pro německé zákazníky.
Kde jste se seznámil s hraběnkou Anitou de Lorgeril, vaší manželkou?
Pracoval jsem pro dokumentační centrum Panevropské unie, kterou založil arcivévoda Otto von Habsburg. Pro něj jsem pracoval asi deset let v Paříži a pak v Madridu, kde jsem se seznámil s manželkou. Je to moc krásná a dobrá žena. Její rodina je známá ve Francii, pochází z Bretaně.
Šla s vámi manželka do Meziříčí ráda?
Šla ráda, ale bylo to pro ni samozřejmě těžké, protože i když mluví i německy a španělsky, tak čeština je náročná. Naštěstí je nedaleko dost lidí, kteří mluví francouzsky, například hraběnka Kinská ve Ždáru. Za nimi jezdíváme.
Jak vypadalo vaše dětství v Meziříčí?
Bylo krásné. Samozřejmě jsme věděli o válce, ale ta pro nás děti byla vzdálená. Mluvili jsme německy i česky, po roce 1945 jsme mohli samozřejmě ale mluvit už jen česky. Jako děti jsme si hráli s kamarády jako jiní, lyžovali jsme v parku. Někteří z našich dětských kamarádů u nás po našem návratu začali pracovat.
Jaké jste měli hračky?
Kluci si za námi chodili hrát s autíčky, doma jsme měli i malý bowling, my zase chodívali s dětmi hrát šmrnc, kuličky. Chodili jsme ve městě do školy, nebyli jsme nijak izolovaní. Vzpomínám, že jeden kamarád ze školy měl hrozný strach jít k nám do zámku. Bál se, že tam straší. Poprvé, když k nám šel, viděl v pokoji vycpaného srnce, už to ho vyděsilo. Pak šel dál k našemu pokoji chodbou, tam byla malá okna, která za větru drnčela. Když se za ním rozdrnčela, tak když konečně přišel do našeho pokoje, byl strachem bílý jak stěna. Říkal: Já už nikdy sem nahoru k tobě nepřijdu!
O zámcích a hradech se ale traduje, že tam straší. V Meziříčí vážně nestraší?
V muzeu povídají, že tady straší paní Schleswig-Holstein, která zemřela na koni mezi Meziříčím a Netínem. Ona prý řekla, že tolik milovala tento zámek, že se sem bude i po smrti pravidelně vracet. To jsou pohádky. Pokud tam slyšíte nějaký zvuk, je to praskání, jak pracuje dřevo. Byla bezdětná, zámek v roce 1742 zdědila dcera její sestry.
Máte rád tyhle legendy?
Tento zámek má bohatou a významnou historii, není třeba k tomu přidávat pohádky. V roce 1723 vyhořel. Byl tady například rod Schleswig-Holstein, jejich bratranec byl ruský car, druhým bratrancem byl švédský král. Manželka byla Liechtensteinová, což byl rod, kterému patřila Morava.
Vaše maminka měla smuteční náhrdelník po Marii Terezii, nosila ho?
Měla ho vždycky u sebe, ale nikdy ho nenosila. Měla k němu vztah, protože ho Marie Terezie nosila po smrti manžela. Její syn císař Josef II. náhrdelník potom daroval své velké kamarádce Eleonoře Liechtenstein, která zdědila zámek Meziříčí po té dědičce, která se zabila na koni. Proto takzvaná císařská silnice z Jihlavy na Brno vede přes Meziříčí - protože to chtěla Eleonora.
Jakou roli měl váš dědeček František Maria Harrach jako pobočník Františka Ferdinanda d’Este?
Když František Josef I. plánoval vyřešit problém s Albánií, odjel tam můj dědeček a Alfred Liechtenstein a domluvili nastolení albánského krále. Tím se země osamostatnila od Rakouska-Uherska, císař věděl, že by tam jinak byla dál výbušná situace, podobně jako v Srbsku. Protože to tam dědeček znal, tak ho Ferdinand získal pro to, aby pak taky v Sarajevu uspořádal císařské manévry, jaké byly v Meziříčí v roce 1909.
Jak se vám podařilo přejít hranice v roce 1948?
Onemocněl jsem v únoru 1948 revmatismem. Tatínek už chtěl odejít z Čech dřív, ale nemohli jsme, protože jsem byl nemocný. Pak už byly volby a už v ten den odpoledne na zámek přišli komunisté dělat soupisy majetku. My jsme naštěstí ráno těsně předtím odjeli do Prahy. Maminka naštěstí měla ještě platná víza. Tak jsme večer odjeli z Prahy vlakem, před půlnocí jsme byli na hranicích v Dolním Dvořišti. Tam nás zastavili. Museli jsme vyjít z vlaku, už tam byly kontroly, mamince vzali zlato a hodinky. Maminka říkala, že jede navštívit babičku do Rakouska. Ale ten policista jí to samozřejmě nevěřil.
Jak se vám ho podařilo přesvědčit?
O půlnoci se měnil šéf té policejní stanice, ten první šel spát. Ten druhý řekl: Vím, co se bude dít, když vás pošleme zpátky, nechám vás odjet. Ale musíte si vlézt do odstaveného dobytčího vagonu, my do něj strčíme a já zavolám do Rakouska, aby tomu vagonu otevřeli. Tak jsme vlezli do toho vagonu a zabouchli za sebou vrata. Byla tam špína a smrdělo to prasaty. Maminka měla strach, že ve skutečnosti vlak pojede do Jugoslávie, to by bylo ještě horší. Vagon se pak pomalinku rozjel, jeli jsme deset patnáct minut. Pak se najednou rozrazila vrata od vagonu a slyšeli jsme: Gruss Gott, jste v Rakousku. Ten policista nás zachránil, dodnes na něj vzpomínáme, i když nevíme, jak se jmenoval.
