Velbloudi se na území indického státu Rádžasthán chovali odjakživa. Zejména v jeho západní pouštní části. V dobách vlády mahárádžů, Mughalů i Britů byli hlavním pomocníkem při přepravě zboží i osob. Používali se k zemědělské práci, pro přepravu vody, využívala se jejich srst, mléko i kůže. I když je poslední dobou mírně vytlačují náklaďáky, džípy i nové asfaltové silnice, jejich uplatnění je stále významné.
V kraji dromedárů
Po džajsalmérských čajovnách jsem se doptal na Narphata Singha Bhatiho, který o velbloudím chovu a byznysu ví prý úplně všechno. Dříve měl na starosti nevládní organizaci, jež monitorovala velbloudáře v okolí, kontrolovala zdravotní stav velbloudů a snažila se pomoci tam, kde majitelé nestačili. S panem Bhatim jsem se několikrát sešel v jeho pracovně v jednom ze starých džajsalmérských zdobených domů a za mohutného hučení ventilátoru jsem zjišťoval, jak to s velbloudy chodí.
Jen v okolí města Džajsalmér, jednoho z hlavních pouštních měst v oblasti, žije v současnosti okolo čtyřiceti tisíc velbloudů. Před třiceti lety byl jejich počet ještě vyšší, bylo jich tady údajně přes sto tisíc. Většina místních dromedárů je světlého džajsalmérského typu, vyskytuje se zde ale také tmavý, takzvaný bikanérský typ, nebo smíšenina obou. „Velbloud se neztratí v písečné bouři, projde i divokým proudem monzunové řeky. Je to ten nejspolehlivější pomocník… a navíc tak krásný. Kam se na něj hrabe džíp,“ horlí Bhati.
Ve vesnicích okolo města žijí stovky chovatelů vlastnících pár zvířat až několik stovek kusů. Někteří jsou chudí zemědělci, kteří mají velbloudy jen na nejnutnější práci, jiní jsou bohatí velkochovatelé se zlatými prsteny na rukou. Většina obchodu probíhá přímo ve vesnicích s majiteli velbloudů, velké trhy se v této oblasti konají jen výjimečně a na slavný Puškarský trh (největší trh s velbloudy v Indii, konající se každý rok v listopadu) nejezdí odtud skoro nikdo. „Puškar je daleko a je tam draho,“ vysvětluje Bhati.
Nakonec mě odkázal na Múl Singha Sódhu, jednoho z největších chovatelů. Žije v malé vesnici Khaba, asi 30 kilometrů západně od Džajsalméru, v oblasti blízko pákistánské hranice, nejvíce.
Na šálku velbloudího mléka
Do Khaby jsem přijel chvíli po poledni, kdy se k vodní nádrži na okraji vesnice přichází napít nejvíce velbloudů. Tady jsem našel i pana Sódhu. „Sedí hned támhle, jako vždy,“ ukazuje na staršího pána v červeném turbanu první obyvatel vesnice, kterého jsem potkal. Největší velbloudář v okolí si tu hoví v tureckém sedu ve stínu akácie a zadumaně kouká před sebe. Ze svého strategického místa pozoruje dromedáry, jak se po několika dnech v poušti přicházejí osvěžit.
Představuji se a Sódha mě vyzývá, abych přisedl. Vtěsnávám se do úzkého pruhu stínu, kde je i tak slušných 40 stupňů (je polovina dubna), a poslouchám velbloudářův příběh. „Náš rod patří k potomkům vládnoucí kasty Rádžputů. Chovu velbloudů se věnovali všichni moji předkové, věnují se mu moji bratři i synové. Máme okolo 300 velbloudů roztroušených po okolí. V minulosti to bylo ještě více. Teď tady, i kvůli zavodňovacímu kanálu Indiry Gándhíové, přibyla pro velbloudy nepřístupná zemědělská půda a snížila se plocha pro jejich pastvu.“
Postupně k nám přisedá několik členů jeho rodiny. „Už jsi někdy pil velbloudí mléko?“ ptá se Sódha, a aniž čeká na odpověď, vstává a odchází podojit nejbližší velbloudici. Chvíli nato už stařena v růžovém sárí servíruje v malých otlučených hrnečcích z velbloudího mléka připravený čaj. „Oproti kravskému má méně tuku a více vitaminů,“ vysvětluje Sódha. „Ale podojit velbloudí samici není jen tak. Když špatně odhadneš situaci, naštve se a kopne. Při dojení se jim tak raději svazuje jedna noha.“
Jeden z bratrů dosrkává čaj a pokračuje: „Když chce někdo koupit velblouda, přijde přímo sem za námi. Pokud se dohodneme na ceně, vezmeme si peníze v hotovosti a zákazník může odejít se svým novým dromedárem. Lidé si je kupují nejvíce na přepravu a na práci nebo pro turisty, na turistická safari. Mohou posloužit i jako věno. Vlnu ani mléko my neprodáváme, je to proti naší tradici. Praví chovatelé to nedělají. To si necháváme jen pro svoji potřebu. Velbloudí maso se v této oblasti nejí, na maso a kůži tak tady velbloudy nikdo nechová. Kůže se prodává, až když zvíře zemře přirozeně, její cena je ale vysoká a pro chovatele je slušným přivýdělkem.“
Všech svých 300 velbloudů prý rodina uvidí pohromadě až v srpnu, během období monzunů. „Obvykle to trvá kolem jednoho měsíce, než je dáme dohromady. Musím obvolat známé z okolních vesnic a zjistit, kde se všichni velbloudi toulají,“ popisuje Sódha. Většinou se ale podaří sehnat všechny, jsou označkovaní a ke krádežím prý nedochází.
Ještě chvíli s nimi sedím a pozoruji, jak jeden dromedár za druhým přicházejí k malé nádrži s vodou, napijí se, porozhlédnou kolem a pomalu zase mizí v poušti.
Velbloudí trhy
Mezi největší velbloudí trhy na světě patří Puškarský velbloudí trh konající se každý rok v listopadu. Nedaleko posvátného puškarského jezera, uprostřed západoindického Rádžasthánu, se každoročně sejde několik set tisíc chovatelů, obchodníků a místních i zahraničních turistů. K prodeji se zde vystavuje přibližně dvacet tisíc velbloudů, koně a další dobytek. Menší a výrazně mladší obdobou je Džajsalmérský pouštní festival, který se koná každý rok v únoru. Doprovází ho například velbloudí dostihy a pólo, soutěž ve vázání turbanů nebo o nejdelší knír a další kulturní aktivity.
Ve znamení turismu
