Hrůza! říkali lidé o Tančícím domě. Teď ho milují, tvrdí Eva Jiřičná

Prvním projektem architektky Evy Jiřičné byly veřejné záchodky na konečné tramvaje. I na ně ale s radostí vzpomíná.

Víc než čtyři desetiletí Eva Jiřičná žije a tvoří v Londýně. Po listopadu 1989 se do Prahy začala vracet a vymýšlet pro ni elegantní stavby.

Říká se o ní, že pracuje čtyřiadvacet hodin denně. I v noci. „Když nemůžu spát, radši myslím na něco, co je užitečné,“ vysvětluje jedenasedmdesátiletá architektka.

Říká se o ní, že pracuje čtyřiadvacet hodin denně. I v noci. „Když nemůžu spát, radši myslím na něco, co je užitečné,“ vysvětluje jedenasedmdesátiletá architektka.

U čeho jste bděla naposledy?

Celou noc mě pronásledovalo obložení fasády jednoho pražského domu, který moje kancelář dělá. Došlo mi, že se za ni může dostat špína, že není dořešené, jak se to bude čistit.

Berete si vůbec někdy dovolenou?

Nejvýš den nebo dva. Naposledy před Vánocemi jsem si vzala tři, byla jsem v Praze.

Cítíte se tady doma?

Moje maminka se mě na to pořád ptala. Mám dva domovy. Ten původní člověk nikdy neztratí, ale po dvaačtyřiceti letech v Anglii prostě nemůžu říct, že tam nejsem doma.

Máte v Praze byt?

Takový malinký, v Nuslích. Koupila jsem ho před pěti lety.

Máte na něj čas? Nebo chodí designérská kobyla bosa?

Bohužel ano, v žebříčku důležitosti ho mám vždycky na posledním místě. Původně jsem si slíbila, že s ním nebudu nic dělat a nechám si ho jako hotelový pokoj. Jenže byl ve strašném stavu, koupelna i podlaha. Nechala jsem to celé zbourat. Ale dát to dohromady je těžší. Pořád ještě není úplně hotový.

Sázíte při úpravách bytu na stylovou čistotu, která je pro vaše stavby a interiéry typická?

Mohla bych klidně bydlet v bílé krabici. Stačí mi, když si tam můžu zavřít oči a myšlenky si promítat na stěnu.

Hodně Čechů vás začalo vnímat až v souvislosti s účastí v komisi, která vybírala projekt Národní knihovny na Letné. Vadí vám to?

Mnozí mi předhazovali, že jsme vybrali návrh mého bývalého partnera Jana Kaplického. Ale to proto, že byl nejlepší. Seděla jsem i v řadě komisí, u nichž jeho návrhy neuspěly.

Sledujete politické tance kolem blobu?

Ano, je to velká legrace. Politici se o něj zajímají, když se jim to hodí. Bývalý primátor Bém z ODS se postavil proti stavbě, ale na podzim před volbami začala jeho strana projekt prosazovat. Už dřív jsem Kaplickému radila, ať se do těch debat radši vůbec nezapojuje. Ale neposlechl mě, moc chtěl knihovnu postavit.

Má projekt ještě šanci?

Byla bych moc ráda, kdyby jeho knihovna na Letné stála. Ale jestli má reálnou šanci? Těžko říct.

Za symbol moderní architektury považují Pražané hlavně Tančící dům z roku 1996, u nějž jste shodu okolností navrhovala interiéry.

Když se stavěl, slyšela jsem od všech to samé. Třeba taxikáři, co mě vozili, se rozčilovali, co je to za hrůzu. A jak je možné, že tady úřady něco takového dovolí. Teď se Pražané Tančícím domem pyšní. Lidi si na všechno časem zvyknou.

Co vás v Praze naopak rozčiluje?

Když jsem jela po revoluci poprvé kolem Národního divadla a viděla jeho Novou scénu, to pro mě bylo něco strašného. Anebo budova Federálního shromáždění. Architekt Karel Prager, který ji navrhl, byl milý člověk. Jenže měl volné ruce a pracoval se špatnými technologiemi. Podle mě je to jedna z nejošklivějších budov v Praze. Zvenku i zevnitř.

Váš první projekt v Praze byly veřejné záchodky na konečné tramvaje 11…

Tehdy v roce 1956 končila jedenáctka v Divoké Šárce. Dělala jsem na tom se dvěma spolužáky, ti ostatní měli na práci něco lepšího. Říkala jsem si, že to musí být něco unikátního, jenže v prvním ročníku neumí student ještě vůbec nic.

Jak to se záchodky vlastně dopadlo?

Nikdy nevznikly, bylo to jen školní cvičení. Ale hodně mě to naučilo. Když mají dnes studenti ve druhém ročníku architektury navrhnout vilu, tak místo záchodu namalují jen kolečko s nápisem WC. A já se jich ptám, jak bude velký, kde bude odvod do kanalizace. Nevědí.

V Troji stavíte vilu pro známého developera Luďka Sekyru. Vadí vám, že se o ní psalo v bulváru v souvislosti se vztahem Sekyry a manželky poslance Petra Bendla?

Je jasné, že když jde o člověka, jako je Sekyra, tak o něm budou noviny psát. A snažit se najít v tom projektu nějaká temná zákoutí. Vily pana Vonáska z Horní Třebové si nikdo nevšimne. Možná je to věkem, ale mě opravdu netrápí, co o mně noviny napíšou.

Na kterou ze svých pražských staveb jste nejvíc pyšná?

Na tu, co nás teprve čeká. Nikdy nejsem pyšná na tu, co jsme zrovna dodělali. Vždycky na ní vidím nějaké chyby. A říkám si, že příště už to bude perfektní.