„Moje milovaná, píši ze základního tábora. Je to tu neodolatelné a kouzelné. Ti z nás, kteří viděli Hindúkuš, Kavkaz, Alpy nebo Špicberky, říkají, že takovou nádheru neviděli nikde jinde. Často na Vás myslím při dlouhých večerech. Plánuji, co všechno uděláme, až se vrátím,“ stálo v dopise, který poslal na jaře roku 1970 domů jeden z členů expedice na Huascarán v Peru. Jeho přání se ale nikdy nesplnilo. Za několik dnů zahynul pod lavinou společně s přáteli horolezci. Letos uplynulo čtyřicet let od jedné z největších tragédií v historii českého horolezectví.
Lapálie od začátku
Počátkem roku 1970 se parta horolezců z Liberecka, Prahy a Ústí nad Labem vypravila na expedici do jihoamerického Peru. Patnáct chlapů urazilo čtrnáct hodin letadlem od své rodné země, rodičů, manželek i dětí. Už se nevrátili.
Poprvé se peruánské půdy dotkli ve městě Lima, kam jim měla loď přivézt zásoby. Tehdy poprvé se objevily nepříjemnosti. „Stále jsme se odtud nevymanili, jsme tu přivázáni, protože loď pořád nejede a my čekáme. Je to tu ubíjející a nekonečné,“ objevovalo se v dopisech adresovaných do Československa. Teprve po několika dnech čekání loď připlula. O některé věci, hlavně svetry, čepice nebo teplé spacáky však pár horolezců přišlo. Ukradli je. Důležité horolezecké vybavení naštěstí zůstalo. Nenechali se tak zviklat a vyrazili na cestu k vysněné hoře.
Základní tábor postavili pod severní stěnou Huascaránu, kde je uchvátila krása zdejší přírody. Nadšeně o ní básnili v dopisech domů.
Za pár dní se ale přihodilo něco, co nadšení rychle uhasilo. Stalo se to 18. května 1970.
Jeden z nejzkušenějších lezců, Ivan Bortel, nešťastně uklouzl, zřítil se a na místě zemřel. Jeho kamarádi jej museli snést do městečka Yungay, kde se také odehrála tryzna za zemřelého. Mnohými z nich otřáslo, když spatřili svého přítele mrtvého, s rozbitou hlavou.
„Po Ivanově smrti jsme zdrceni. Pořád se mi vrací pohled na něho. Když jsem ho viděl, byl to pro mě nejhorší okamžik v životě. Cítil jsem se na pokraji zhroucení, byl jsem unavený, zhroucený,“ psal do Československa jeden z členů expedice.
Protože ztratili nejzkušenějšího lezce, rozhodli se, že zdolávání Huascaránu změní. Těžší výstupy zavrhli úplně, rozhodli se vylézt na Huascarán nejlehčí cestou a pak co nejrychleji zpátky domů.
Stačila malá chvíle
Sluneční paprsky zalévaly 30. května 1970 hory i základní tábor expedice. V ten den se tady také čeští horolezci setkali s italským cestovatelem Cino Ghigim. „Cino mi vyprávěl historku, jak se s nimi spřátelil. Ležel ve svém karavanu, když tu ucítil, že mu vozem někdo otřásá. Koukl ven a byli to čeští horolezci z blízkého tábora. Přišli prozkoumat, jestli někdo uvnitř karavanu je,“ vypráví Jiří Hladík, který společně s Lubomírem Vejražkou za několik let vyrazil po stopách expedice. Oba stáli v roce 1993 u zrodu projektu Huascarán. Kromě toho, že se Ital se skupinkou spřátelil, některé z nich i společně vyfotografoval. Aniž to tušil, vyfotil je naposledy živé. Druhý den Cina v karavanu opět vyrušily otřesy. Myslel si, že jde zase o vtípky jeho nových přátel. Když ale vykoukl ven, zůstal jen zděšeně koukat. V místech, kde stál základní tábor, ležela jen hromada kamení, ledu a sněhu. V noci 31. května 1970 totiž přišlo velké zemětřesení. Mohutná lavina spadla z Huascaránu na město Yungay a vzala sebou i po cestě stojící vesnice. Připravila o život přes třicet tisíc lidí a strhla druhou lavinu. Ta padala mezi dvě jezera Llanganuco. Právě tam měla česká expedice svůj tábor. Všech čtrnáct mužů v okamžiku pohřbila.
Beznaděj a zoufalství
„Čtrnáct dní se to táhlo, než jsme měli jistotu, že opravdu zemřeli. Nikdo nám nebyl schopen nic povědět, jednou přišly zprávy, že žijí nebo se schovali v jeskyni. Jindy, že je našli. Byla to hrozná beznaděj,“ vzpomíná Eva Novotná, které tehdy zahynul manžel. V Československu zůstala sama s ročním synem a čtyřletou dcerou. „Ti byli malí, ničemu nerozuměli. Ale manželovi rodiče nesli zprávu o jeho smrti hodně těžce. Jeho tatínek se od té doby už nikdy nezasmál,“ vypráví Novotná. Aleně Horákové – Nejedlové v osudném roce bylo devět let. „Dozvěděla jsem se to tehdy od mamky, když přišla z práce. Nevzpomínám si, jak jsem reagovala, nebo jestli jsem to nějak těžce prožívala. Ale táta mi hrozně chyběl hlavně v pubertě,“ říká Horáková – Nejedlová.
Obě ženy se už v místech, kde jejich otec a manžel zůstal pohřben pod hromadami kamení, byly podívat. Eva Novotná poprvé v roce 1972. „Tehdy nám tam bylo zle. Všude ležely obnažené kameny, stavěl se pomník. Teď jsem se tam byla podívat před pár měsíci už potřetí. Dnes je všechno zarostlé, k místu tehdejšího tábora se dostanete už velmi těžko,“ popisuje Novotná. Vzpomínky na návštěvu místa má i Alena Horáková – Nejedlová. První z doby, kdy tam odjela dva roky po tragédii její máma. „Mamka tam našla utěrku v místech, kde stával tábor. Věřila tomu, že je naše. Jiní tam mezi kameny objevovali ešusy a další věci,“ vzpomíná Horáková. Po expedici přitom skoro nic nezůstalo. Ani samotní členové nebyli nikdy nalezeni, až asi po roce narazili indiáni na pozůstatky jednoho z nich, které při tání sněhu vyplavila voda do jezera. Ten jediný má v Peru hrob. Na ostatní lidé vzpomínají u památníku nedaleko místa tragédie. „Když jsem pak sama v roce 1994 Peru navštívila a místo viděla, netroufla jsem si na kamení po lavině vkročit. Celé to byl pro mě jeden velký hrob,“ vypráví Horáková.
Kamarádi nezapomínají
Vzpomínku na expedici Peru 1970 nenechali usnout ani jiní. Jiří Hladík a Lubomír Vejražka rozběhli v roce 1993 projekt Huascarán. Jeho hlavním cílem bylo dostat alespoň jednoho člena z každé rodiny, která zůstala po zemřelém horolezci, do Jižní Ameriky. V letech 1994 a 1995 se tak pod Huascarán podívali všichni, kteří tam do té doby ještě nebyli. „Dalším úkolem, který jsme si dali, bylo vydat knížku o expedici a vylézt na Huascarán, což se povedlo. Také jsme natočili ve spolupráci s Českou televizí dokumentární film Vysoko v horách And a uspořádali vzpomínkové mše,“ vyjmenovává Hladík. V neděli 30. května odhalili v Bedřichově pomník expedice Peru 1970. Proto, aby jej měli na očích kromě procházejících lidí i závodníci při lyžařské Jizerské padesátce. Ta se totiž začala běhat také na památku horolezců, kteří tragicky zahynuli v Peru. Oni sami ji totiž ještě předtím vymysleli, aby si v zimě udržovali kondici.
