I muži ve zralém věku si plní dávné klukovské sny

Jsou to obyčejní chlapi, tátové od rodin. Jedno je ale spojuje – záliby, kterým se věnují od dětství.

Přerov/ Kdo si hraje, nezlobí. A tohle pořekadlo zdaleka neplatí jen o dětech. Velcí kluci mají jen větší hračky. Koně a koníčky. Pojďte se podívat, jak se baví přerovští muži.

Šedesát roků s letadly

Dětství prožil Alois Sehnálek za války. Jako chlapce ho fascinovala letadla prolétající nad Přerovem. V jedenácti letech mu rodiče zaplatili vyhlídkový let a od té doby se letadla stala jeho životní láskou. O rok později se přihlásil do modelářského kroužku. „To bylo v roce 1946 a kluci, kteří chtěli slepovat letadla, se scházeli v klubovně na Žerotínově náměstí. Tehdy jsme měli k dispozici jen špejle, papír a gumičky. To jsem ještě dělal letadla podle cizích návrhů,“ vzpomněl pětasedmdesátiletý Alois Sehnálek. Technika, přesnost a matematické uvažování ho časem svedly na dráhu konstruktéra a modely začal vyrábět podle vlastních návrhů.
Dodnes vytváří rádiem řízená motorová i nemotorová letadla. A od té doby, co je v důchodu, má více času nejen na výrobu, ale i technickou přípravu. Propočítává, zapisuje, zkouší. Nudný podzim života rozhodně nezažívá.

Pečuje o kozí dechy

Milovat nejnovější model mercedesu není pro muže nic těžkého. Vzhlížet ale obdivně k letitým motorkám zvaným kozí dech, to už chce srdce opravdového nadšence. Sedmatřicetiletý Zdeněk Kořínek z Radvanic je jedním z nich. Ve své garáži hýčká a oprašuje sedm kozích dechů, které se už staly součástí jeho rodiny. Ve volném čase je opravuje, projíždí, shání nové díly a udílí rady dalším ‚dechařům‘. A pro svůj koníček pomalu získává i osmiletého syna.
„Manželka sice moc radost nemá, ale už si zvykla. Já bych své kozí dechy ale nedal,“ směje se Zdeněk Kořínek. Jeho cesta k životní zálibě prý začala v šestnácti letech, kdy zatoužil prohánět se na malém ‚fichtlu‘. Za pár stovek z brigády si pořídil první ojetý kousek z Pavlovic. Dnes dokonce v Radvanicích pořádá oblíbené soutěže kozích dechů, na které se sjíždějí příznivci z celé Moravy.

Pokoj plný vláčků

Pokoj plný vláčků si už v dětství přál dnes šestačtyřicetiletý Zdeněk Brodecký z Přerova. Jeho vášeň pro vlaky, vagony a miniaturní nádraží způsobil Ježíšek. V sedmi letech mu pod stromeček nadělil miniželeznici – a o koníčku bylo rozhodnuto. Jako kluk se musel spokojit s menším prostorem, teď si díky rodinnému domu může dovolit mít celý pokoj vyhrazený jen pro svůj sen. „Vytvořil jsem si železnici na panelu o rozměrech deset metrů čtverečních. Mám tu padesát metrů kolejí, třicet výhybek, čtyřicet lokomotiv a sto vagonků,” představuje své království. Kromě toho má ve své sbírce i stovky autíček Matchbox.
Jeho rodina vášeň pro železnici sdílí s ním, nebo lépe řečeno – už si zvykla. „To je přece stará pravda, že kdo si hraje, nezlobí,“ říká s úsměvem jeho manželka Yveta. Dospělý syn David zase přidává další postřeh. „Nikdy nemáme problém s přemýšlením, co tátovi koupit na Vánoce. Další kousek do sbírky ho vždycky potěší,“ konstatuje David Brodecký.

Třicet tanků v policích

Police plné obrněných vozů – to je zase vizitka Radima Petra. Od klukovských let má rád vojenskou tematiku, ale první tank si z miniaturních součástek vyrobil až v dospělosti. „Odkoukal jsem tenhle koníček u švagra, strašně mě to nadchlo a dal jsem se taky do skládání. Dnes už mám třicítku vlastnoručně vyrobených tanků,“ říká šestatřicetiletý, vysokoškolsky vzdělaný muž.
Skládá modely, které jsou v poměru 1:35, a nejraději si kupuje stavebnice japonských výrobců – jsou totiž prý nejpřesnější. „Zkusil jsem i ukrajinské výrobky, ale ty nebyly tak kvalitní,“ konstatuje. Na svůj koníček si ale musí minuty ‚krást‘ z rodinného časového rozpočtu. A jako táta dvou malých dětí příliš volna nemá. Když se ale naskytne chvilka, vytáhne na pracovní stůl krabici se součástkami, návod, lepidla, drobné pomůcky – a pustí se do práce.