Ladislav Dresler dostal za vraždu své manželky osmnáct let. Je to dost? Málo? Při vědomí toho, že po činu chtěl spáchat sebevraždu, ale z oprátky jej odřízla vlastní dcera, je to těžké posoudit. On tady vlastně už nechtěl být, sám si dobrovolně zvolil smrt. Nevyšlo mu to, jako by to tak mělo být.
Zastánci trestu smrti by měli zpozornět. Pachatel chtěl dobrovolně zemřít, ale někdo mu v tom zabránil. Je to správně? Měli bychom mu raději poskytnout oprátku, ať to zkusí znovu a pokud možno úspěšně?
Ano, máte pravdu, je to zvrácená myšlenka. Ale takto se zastánci trestu smrti chovají. Zvráceně. Nedělalo by jim žádný problém popravit bezbranného člověka kvůli trestu za to, že sám zabil. Ovšem je to ještě vůbec trest? Obávám se, že nikoliv. Je to pouze odstranění ze společnosti bez možnosti nápravy.
Zastánci trestu smrti argumentují především tím, že pak vraha musíme živit ve vězení. Když odhlédneme od toho, že při přepočtu na jednoho obyvatele je to zanedbatelná částka, i tak je tento aspekt vratký. Protože trest má mít vždycky výchovný charakter, ať už se o jeho efektivitě můžeme jakkoliv přít. Smrt by zkrátka pro vraha byla příliš jednoduchým řešením. Tíživé svědomí je mnohem účinnější trest. Ovšem to samozřejmě platí jen u pachatelů, kteří svého činu litují. Ty ostatní je správné zavírat na doživotí. Nikdo nemá právo vzít někomu život.
Na druhou stranu by neměli mít ve vězení leháro, protože by si pak jen svůj už tak zmenšený svět omezili zdmi věznice a opět by byli v pohodě. Možná by bylo vhodné opět zavést nucené práce. Určitě by se pachatelům nelíbilo ani jedno slovo z tohoto spojení.
Život je zkrátka od toho, aby se prožil. Se všemi důsledky veškerých činů, kterých se během něj dopustíme.
