Proč podle Zuzany Havránkové Česko kvalitou života překoná Kalifornii?

Dokáže vyčíslit, co se málokomu jinému podaří. I proto se nedávno stala nejmladší ženou v historii Univerzity Karlovy, která získala profesorský titul. A ačkoli si z něj česká zvyklost v očích většiny populace udělala pouhé oslovení středoškolského učitelského sboru, ve vědeckém provozu je profesura tou nejvyšší možnou hodností. Ekonomce Zuzaně Havránkové se jí podařilo dosáhnout ještě před čtyřicátinami. Příslušný jmenovací dekret převzala z rukou prezidenta Petra Pavla v červnu.

„Když jsem viděla, co dokázali čerství profesoři z jiných oborů – třeba v medicíně, kde si přitom museli na jmenování počkat mnohem déle než já –, uvědomila jsem si, že ekonomie je k rodinnému životu výrazně přívětivější. Jasně, jsou tam otázky, které musíte zkoumat v terénu. Ale náš výzkum probíhá z velké části u počítače, s daty, statistikou,“ zamýšlí se pracovnice Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a matka čtyř dětí Havránková.

„Měla jsem možnost přizpůsobit svůj pracovní život rodině. Naproti tomu lékařka musí být denně s pacienty nebo v laboratoři, nemůže zůstat doma, když ji děti potřebují. Takže chovám obdiv ke kolegům z jiných oborů. To věkové prvenství je třeba brát v tomto kontextu s pokorou,“ uvědomuje si Havránková.

Země, které mohou Česku závidět

Škarohlíd by v jejích slovech o vysedávání u počítače mohl zahlédnout vzdálené obrysy stereotypních představ o akademicích zavrtaných v pracovnách a odtržených od takzvaného reálného života. Taková myšlenková zkratka by ale vedla do slepé uličky. Havránkové umožňuje její profesní dráha poznat současný svět do hloubky z mnoha různých směrů.

S akademičkou spolupracuje věhlasná Stanfordova univerzita v Kalifornii, nedávno se vrátila z několikaměsíčního pracovního pobytu na Novém Zélandu. Celkem za posledních patnáct let navštívila pracovně všechny kontinenty a kolem dvaceti různých států USA. To znamená nejen doslovnou rozlítanost po celém světě, ale také příležitost vnímat jej o to komplexněji.

„Po usazení na Novém Zélandu jsem byla v šoku z toho, že při zohlednění cenové hladiny je tam materiální životní úroveň ve výsledku nižší než v Česku. Přitom Nový Zéland zde vnímáme jako zemi zaslíbenou, ale finanční realita je jiná,“ vzpomíná profesorka, podle níž kvalita života v Česku při zohlednění faktorů typu všeobecné bezpečnosti, dobrého školství nebo zdravotnictví překonává i ještě více mytizovanou Kalifornii. Přitom nemluví o kvalitě života pouze v Praze, ale i v menších městech. Například v Litomyšli, kde Havránková žije s manželem Tomášem, rovněž profesorem ekonomie.

Nic na profesorčině nadšení ze života v tuzemsku nemění ani skutečnost, že si Česko kvůli neduživému růstu hrubého domácího produktu v minulých letech vysloužilo nálepku nemocného muže Evropy. Kontinentu, který pohledem základní makroekonomické veličiny sám nevyniká vitalitou v porovnání se Spojenými státy.

„Já ale s tím označením, že Česko je nemocným mužem Evropy, absolutně nesouhlasím. Podle mě to není s hodnocením domácího růstu HDP od covidu tak jednoduché. Konkrétně zrušením elektronické evidence tržeb se část ekonomiky přesunula do šedé zóny. To je prostě účetní fakt. Když přestanete sledovat určitou část produkce, přestane se i vykazovat ve statistice, ale reálně nezmizí,“ polemizuje s pesimistickým pohledem na stav českého hospodářství Zuzana Havránková.

Co je a co není vidět

Mimoděk tím nastiňuje, v čem tkví podstata jejího výzkumu: tedy porovnávání a vyvozování závěrů z toho, co vzájemně porovnávat vůbec lze. Havránková se zabývá možnostmi využití takzvané metaanalýzy, tedy postupu, který z řady jednotlivých studií na stejné téma vyvozuje obecnější závěry. Aktuálně se zabývá hlavně zlepšením statistických nástrojů tohoto přístupu, o čemž jí právě vyšel článek v prestižním časopise Nature Communications. „Původně tato metoda vznikla v medicíně pro zkoumání účinnosti nových léků. Ve společenských vědách ale potřebujeme jiné nástroje.

Metaanalýza je užitečná z toho důvodu, že jednotlivé studie si často protiřečí. Ne proto, že by byly špatně, ale protože pracují s různými metodami, v různých kontextech, na různých populacích. A některé neatraktivní výsledky se do vědeckých časopisů vůbec nedostanou, což se musí statisticky zohlednit a vzniklá zkreslení opravit,“ vysvětluje Havránková, která v dřívějším rozhovoru pro Hospodářské noviny popsala krásu ekonomie v tom, jak hledá způsoby, aby se lidé mohli mít lépe.

Co se vyplatí

K tomu může přispět také způsob, jakým Havránková i díky své vědecké metodě uvažuje. Na pocit zavedených jistot v posledních pěti letech dopadlo hned několik jevů, které se obvykle vyskytují maximálně jednou za několik desítek let. Rovněž Česko pocítilo koronavirovou pandemii, nástup pádivé inflace nebo energetickou krizi. A státy Evropské unie čeká ještě intenzivnější a dražší etapa boje s emisemi uhlíku.

Všechny tyto události jsou mimořádné i z pohledu dopadu na veřejné rozpočty, ale nejen na ně. „Všude nám chybí cost-benefit analýza. Lockdown omezí šíření viru. Povolenky zpomalí oteplování. Ale ta opatření mají také obrovské náklady a my jsme rezignovali na porovnání společenských nákladů a výnosů. Právě tohle porovnání je podstata ekonomie – varovat před řešeními ‚za každou cenu‘. Vede mě to k zamyšlení, jak my ekonomové a vědci obecně předáváme a překládáme výzkum veřejnosti,“ uvažuje Havránková, která ještě před koronavirovou pandemií například v jedné studii shrnutím dostupné literatury došla k závěru, že přepínání času mezi letním a zimním z důvodu úspory energie nedává v 21. století smysl.

V kontextu ostatních výzev, jimž společnost čelila a nadále čelí, se však nyní střídání času jeví jako ten nejmenší problém. „Například pandemie. Tam mi strašně chybí katarze. Uzavření a reflexe toho, co se vlastně stalo a proč. Hypotézu o úniku viru z laboratoře jsme brali jako konspirační teorii, přitom dnes je téměř jisté, že to tak bylo. Pokud se skutečně ukáže, že šlo o laboratorní únik riskantního výzkumu financovaného částečně z amerických grantových peněz, jak se z toho poučíme do budoucna?“ ptá se akademička.

„Zásadní pak bylo zavírání škol. Víme už, že to mělo obrovsky negativní důsledky pro děti, přitom dopad na šíření viru byl malý. Samozřejmě, teď po bitvě se mi to říká lehce. Jenže když šlo do tuhého, přijali jsme jedinou linii argumentace jako vědecké dogma, ačkoli silný vědecký základ neměla, a kritiky jsme umlčovali. Sama jsem se toho účastnila a je mi to líto. Mám pocit, že se to příliš rychle uzavřelo ve stylu, máme to za sebou, pojďme radši dál. Nedostatek reflexe má za následek kolaps důvěry nejen v epidemiologii, ale ve vědu obecně,“ varuje ekonomka, která nešetří podobnými výhradami ani ke způsobu řešení další aktuální závažné krize v podobě změny klimatu.

Proti emisím jako s větrnými mlýny.

„Změnu klimatu nemůžeme ignorovat. Ale chybí mi cost-benefit analýza klimatických opatření. Když lijeme peníze do Green Dealu, daňový poplatník by měl vidět, co přesně tím získá. Podle některých studií to bude mít v globálním měřítku zanedbatelný dopad na klima. Možná by se vyplatilo volit levnější, ale efektivní řešení, třeba sázení stromů namísto biopaliv. Studie publikovaná před pěti lety v časopise Science ukázala, že tímto způsobem můžeme stáhnout z atmosféry čtvrtinu všeho oxidu uhličitého. Je to jednoduché, levné a realistické řešení,“ popisuje výzkumnice, která už před deseti lety publikovala ve spolupráci s ekonomem Davidem Zilbermanem z Kalifornské univerzity v Berkeley také studii o společenských nákladech uhlíku.

Došli v ní k závěru, že v literatuře o nákladech emisí CO₂ dochází ke zkreslení průměrné hodnoty společenských nákladů uhlíku směrem nahoru, protože vědecké články častěji publikují extrémnější výsledky, zatímco nižší odhady zůstávají v šuplíku.

Žádná idyla v USA

Kritici Green Dealu jej mnohdy rádi vykreslují jako nůž, který si Evropská unie dobrovolně zabodne do ruky, což dále výrazně podkope její hospodářskou výkonnost. Zejména v porovnání s růstem HDP Spojených států je zaostávání Evropy zjevné. Lakonicky to nedávno v Irsku komentoval generální ředitel americké banky JPMorgan Jamie Dimon: „Prohráváte. Evropský hrubý domácí produkt byl ještě před deseti patnácti lety na úrovni devadesáti procent toho amerického. Nyní ten poměr dosahuje zhruba 65 procent. To není dobré.“ Tato čísla ovšem nezohledňují oslabování eura vůči dolaru nebo demografický vývoj, který je i díky masivní imigraci příznivější v USA.

„Myslím, že my v Evropě už nepředstíráme, že chceme růst HDP. Dobrovolně jsme se rozhodli obětovat životní úroveň ve prospěch toho, že budeme klimatickým příkladem pro zbytek světa. Ten nízký růst není žádné prohrávání, je to nedílná součást záměru. Nechám na čtenáři, aby si vyhodnotil, jestli je to dobře. Určitě má ale Evropa globálně nejvíce laskavou a altruistickou populaci, která se obětuje ve prospěch ostatních. To je hezká věc, kterou můžete upřímně o Evropě říci: Žijí tady v průměru nejhodnější lidé na světě. To o USA říci nejde a já bych tam dlouhodobě asi žít nechtěla, i když bychom tam určitě vydělávali násobně víc,“ uvažuje ekonomka.

Zuzana Havránková profesorka ekonomie v Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a výzkumná spolupracovnice v Centru inovací metavýzkumu na Stanfordově univerzitě. | Zdroj: e15 Michaela Szkanderová

Podřadný statek?

Až dosud mluvila o Česku a Evropě pozitivně. To se mění při zmínce některých projevů stárnutí populace. „Nedávno jsem třeba narazila na šokující statistiku z Velké Británie: Poprvé v historii je tam mezi ženami ve věku třiceti let víc těch, které nemají děti, než těch, které je mají. A to je opravdu alarmující. Problém se netýká jen Evropy, ale celého světa. Dopadá na ekonomiku, zdravotnictví nebo na sociální systémy. Společnost bez dětí je smutná společnost bez budoucnosti a naděje. A tím dojde i na konec zelené politiky, která jako první půjde ze stolu v situa­ci, kdy nebude na základní důchody,“ upozorňuje Havránková a dodává, že Česko se trendu dlouho vymykalo.

„To je svým způsobem výjimečné. Od konce devadesátých let bylo příkladem toho, že ne vždy platí teorie, podle níž bohatší země mají méně dětí. Ekonomové s nadsázkou říkají, že děti jsou takzvaný podřadný statek, tedy takový, kterého s růstem vašeho bohatství spotřebováváte méně. Ještě v roce 2021 jsme přitom měli druhou nejvyšší porodnost v Evropě, říkalo se tomu český demografický zázrak. Teď se ale trend otočil,“ naráží ekonomka na skutečnost, že se nyní na českém území rodí nejméně dětí za celou dobu historie měření s počátkem v 18. století. Havránkovi se nicméně trendu vymykají: Vychovávají čtyři děti. Profesorka v této souvislosti připomíná, jak zásadní je pro sladění její profesní dráhy a rodinného života pomoc manžela a vstřícnost zaměstnavatele.

Jak pomoci rodičům

„V tomhle mám štěstí. Spolupracuju s manželem, který ví, co doma řešíme, jaké máme časové termíny a limity. Když něco nestíhám, on mě zastoupí. Tohle zázemí je naprosto klíčové,“ pochvaluje si Havránková. „Pro nás oba je to výzva, ale zároveň máme mimořádnou výhodu, že pracujeme v akademické sféře. Nemusíme denně dojíždět, nemusíme být neustále fyzicky na univerzitě. V soukromém sektoru tohle jde málokdy. A i v rámci akademie jsou obory, kde to funguje jinak, kde je pořád nutná každodenní fyzická přítomnost v laboratoři. Takže tohle je opravdu výhoda výzkumu v ekonomii,“ ví Havránková, jež má zkušenost s působením nejen v akademické, ale také v privátní sféře.

„Já jsem původně začínala v byznysu, avšak čekali jsme první miminko a zároveň jsem si dělala doktorát. Bylo to náročné, ale postupně jsem zjistila, že ta akademická cesta mi dává větší smysl. Člověk se musí rozhodnout, co zvládne, a někdy prostě improvizuje,“ vzpomíná na období, kdy pro tehdejší RWE ve spolupráci s tradery na energetických trzích rozvíjela matematické modely pomáhající firmě zajistit co nejvýhodnější nákupy energií. Šlo o práci s jasně viditelným, až téměř hmatatelným ekonomickým dopadem, vyzdvihuje Havránková.

Dobře si je nicméně vědoma toho, že propad porodnosti v rozvinutém světě souvisí nejen s materiálními podmínkami, ale také se společenským posunem vnímání rodičovství. „Nedávno jsem se potkala s kamarádkou a zeptala se jí, co teď dělá. A ona odpověděla:, Já jsem jen matka. ‘ Mně to pak přišlo strašně smutné. Že už se i do našeho vlastního vnímání začíná dostávat představa, že být matkou je jen tak něco. Jako by to nebyla práce. Ona to samozřejmě práce ve svých důsledcích je a často mnohem náročnější než osmihodinová směna. A nikdy se nepotřebujete ptát, jestli má hmatatelné výsledky. Nic většího v životě není.“