Internetové deníky poostravsku: každopádně rázovité čtení

Libůstka, jíž se nedá odolat. Tak mluví o svém internetovém psaní známí ostravští blogeři.

Pravidelně sedají k počítači a vyznávají se ze svých pocitů a názorů. A pak své psaní pověsí na web a těší je, když si je přečte co nejvíce lidí.
Blogeři jsou lidé, kteří píší své internetové deníky. Ti ostravští mnohdy velmi svérázně. „Včera mi zvlhlo v levym kutku, jak sem se mrknul na stranki žebřa. Ludě zlati, pěknějši darek k narozkam sem eště nědostal. Dik všeckim. To se ani nězaslužim. Fakt sem dojaty,“ poděkoval před časem na svých stránkách Ostravak ostravski, když zjistil, že jeho páté sebrané blogové spisy vedou žebříček prodávaných knih.
Jeho blogové texty v ryzí ostravštině se staly hitem, Ostravaka zná celé Česko, i když už v poslední době moc nepíše, aspoň ne pravidelně a ne tak často jako dřív. Patnáctiletá Natálie Smutková alias Natalia Sadness je naopak blogovou hvězdou, jež právě vychází. Její holčičí psaní rozdělilo fanoušky webu na dva tábory: jedni ji milují, druzí se jí smějí. „No a co, jsem mladá, jsem růžová a hlavně dělám, co mě baví,“ vzkazuje kritikům dívka, která bydlí kousek za Ostravou.

Majitel píše fanouškům

Bloguje i Tomáš Petera, majitel fotbalového klubu Baník Ostrava. Sice nepravidelně, zato zodpovědně. Ve svých blozích reaguje na stesky a výtky baníkovských fanoušků. „Dříve jsem se na našich stránkách zapojoval do diskuze fanoušků. Denně ji na webu čtu, všechny ty názory, podněty i nadávky. Tak jsem si řekl, že bude lepší, když jednou za čas napíšu delší názor na všechny ty věci, které je trápí,“ vysvětluje Petera.
Nepovažuje se za psavce, ani jej ve škole nebavily slohovky, ale s češtinou problémy nemá. „Vždycky jsem měl jedničku, já se učil dobře. A otec byl češtinář,“ říká majitel ostravského klubu.
Své blogy prý nejradši píše v noci či nad ránem v posteli, když nemůže spát. Anebo při dlouhých cestách letadlem. Každopádně je raritou. „Žádný jiný majitel prvoligového fotbalového klubu v Česku nebloguje,“ říká mluvčí Baníku Igor Bruzl.

Blogování jako závislost

Třiašedesátiletý Břetislav Olšer se psaním dlouhá léta živil jako novinář. Píše knihy a zarputilým blogerem se stal před třemi lety. Spouštěcím mechanismem u něj byla nemoc. „Měl jsem mozkovou příhodu. Měsíce jsem proležel na neurologii i v léčebně na Čeladné,“ říká Olšer. Počítač znal, ale s internetem se víc sblížil až v rehabilitačním pokoji. „Nechala mi ho tam zavést má paní. Když jsem nemohl do světa já, svět přišel za mnou,“ říká Olšer.
Píše většinou denně, někdy i dvakrát za den. „Určitě je to závislost,“ říká o svém blogování Olšer. A v jeho případě vlastně i dobrý trénink. „Neurolog mi poradil, abych trénoval mozek. Tak to dělám. Píšu o všem, co se šustne. Stejně jako novináři v redakcích. Každý den o něčem jiném,“ říká Olšer, který si užívá také diskuze, jež jeho blogy rozpoutají. „Vždycky se na ně těším a zkouším odhadnout, jak lidé zareagují.“