Itálie? U Salačových je maxi málně deset minut po tréninku

Z Prahy vyráží třikrát týdně do Písku. Manželé Salačovi jsou svoji už šest let a od nové sezony spolu pracují v jednom týmu. Michaela hraje a její manžel Jan trénuje.

V Praze sedne do auta. Nabere několik hráček a vyrazí do Písku. Takhle to dělá trenér místních interligových házenkářek Sokola Jan Salač už třetí sezonu.
Jenže letos se mu osazenstvo bílého transitu ještě o jednoho člověka rozrostlo. Do auta pravidelně nasedá i Michaela Salačová.
Že tu něco nehraje? Přesně tak. Nejde jen o shodu jmen. Šest let jsou totiž Jan a Michaela manželé. Přes házenou se seznámili a ta jim i teď vyplňuje volný čas – momentálně v Písku. Zatímco Jan Salač sleduje zápasy z lavičky a udává pokyny, manželka Michaela se potí na pravém křídle písecké sestavy. A dává góly. V téhle sezoně už deset.
„Není to pro nás nic nového,“ usmívá se Jan Salač. Jako trenér nevede svou manželku poprvé. „I když vlastně ano, protože dřív to byla jen přítelkyně,“ dodává okamžitě s úsměvem. Dnes dvaatřicetiletý trenér poznal svou budoucí ženu před osmi lety v pražských Střešovicích.
On tam začínal jako kouč a ona jako místní odchovankyně od mala hrála házenou. Po dvou letech známosti se vzali. A už když byl v minulém roce Salač v Písku druhou sezonu, plánoval, že by si manželku vzal do týmu. „Ovšem tehdy to nakonec nevyšlo,“ vysvětlil. Letos hodně píseckých hráček přerušilo svou kariéru nebo úplně skončilo a možnost se naskytla.
Nevyužít ji by byla škoda, protože jeho manželka patřila k nejlepším střelkyním druhé ligy. V interlize se zatím prosazuje o něco hůře, ale i tak už dala deset branek. „Musí počítat s tím, že to o dvě soutěže výš nepůjde tak lehce. Jsou tu lepší brankářky a tvrdší soupeřky,“ vyjmenovává rozdíly manžel – trenér, který svou ženu hodnotí jako důraznou a rychlou hráčku. Svou na pohled křehkou postavou ovšem žádného bijce nepřipomíná.
„Nijak jsem se toho nebála. Ani jsem nad tím dlouho nepřemýšlela a neřešila, jestli mám jít nebo nemám,“ popisuje Michaela Salačová. Je kmenovou hráčkou druholigových Vršovic a v Písku je na hostování. Třeba v neděli hrála v písecké hale hned dvakrát. Jednou to bylo za Písek v interlize proti Jindřichovu Hradci. O den později nastoupila v dresu mateřských Vršovic proti Písku B. V obou případech se radovala z vítězství.

Trenér a zároveň manžel? Rarita

Aby trenér vedl v týmu svoji manželku, to není úplně obvyklá situace. Jak se s ní oba vyrovnávají?
„Myslím si, že může nastat jeden hlavní problém,“ míní Salač a nezakrývá, že by někdy třeba mohl zaslechnout slova o protekci. Někdo by mu mohl vytýkat, že svou manželku nějakým způsobem protěžuje, kdyby Michaela hrála na úkor jiné hráčky a neměla odpovídající výkonnost.
„Zatím to ale Míše jde a tohle neřešíme. Holky ji navíc přijaly velice dobře,“ ujišťuje trenér, který je známý tím, že umí na své svěřenkyně hodně zvýšit hlas, když se mu jejich výkony nezamlouvají.
Jeho žena v tomhle ohledu nepožívá nějakých výhod a občas ji dokáže výbušná povaha jejího manžela dohnat i k slzám. „S tím musím počítat. Člověk s ním nic neudělá,“ pousměje se Michaela Salačová.
Oba se však shodují v tom, že sice žijí společně s házenou, ale doma ji nějak nerozebírají. Většinou zmizí z programu při míjení přeškrtnuté cedule města Písek. „I když spolu vedeme nějaké spory nebo se hádáme na trénincích, většinou to do pár minut po jeho skončení nějak vyšumí,“ ujišťuje Jan Salač a jeho žena jen přikyvuje. „Já na to ani nemám čas, abychom to nějak extra rozebírali,“ dodává.

Narážky spoluhráček neslyší

Naopak ona by zase mohla od svých spoluhráček poslouchat narážky typu, že by si měla manžela uklidnit. „Nic takového se neděje,“ říká Michaela Salačová. „Ne?“ směje se její manžel a připomíná poslední venkovní zápas v hale slovenských Bánovců, kde jeho tým prohrál a on pak pořádně od plic svým svěřenkyním vynadal.
„To bylo ale po zápase. To si k tomu klidně něco řeknu i já. Takhle při tréninku nic takového není,“ vrtí hlavou Michaela. Výbušná povaha jejího manžela jí trochu vadí, ale jako trenéra ho dokáže ocenit.
Do Písku letos oba nastupovali s vědomím, že házenkářská spolupráce v jednom týmu nemusí trvat věčně. Proti mohou být dvě malé děti, které vyžadují péči. „Šli jsme do toho s tím, že jsme si dopředu zajistili hlídání,“ říkají. Minimálně dvakrát týdně jsou tréninky. O víkendech zápasy. Někdy hlídají rodiče a jindy zase maminka jedné z hráček z klubu. Když byli společně v létě týden na soustředění v Mozolově, měli děti dokonce s sebou. „Takhle nějak to musíme dělat. Kdyby ale došlo na to, že to stíhat nebudeme, tak tady prostě skončím,“ má jasno Michaela Salačová. „Ženu musím pochválit, protože to všechno zvládá skvěle. I když se snažím doma pomáhat, je toho na ni dost,“ pousměje se kouč, který v letošním ročníku interligy konečně touží po medailovém úspěchu. Radovat se možná bude také jeho žena.