Vinohrady, Nové Město, Vršovice. Do všech těchto čtvrtí vyrazili po pádu komunismu italští podnikatelé kupovat laciné činžovní domy. Byty opravovali a prodávali za tržní cenu. Někteří se vrátili na Apeninský poloostrov, jiní v metropoli našli nový domov.
„Na začátku devadesátých let se v Praze vyplatilo investovat do nemovitostí. Činžáky v krásných lokalitách byly tehdy k dostání hodně pod cenou,“ vypráví architekt Alberto Di Stefano, který v Česku žije už šestnáct let.
Do Prahy přijel poprvé v roce 1988 jako turista a hned si ji zamiloval. „Atmosférou mi připomněla Řím, odkud pocházím. I díky italským stavitelům, kteří se na podobě města výrazně podepsali,“ říká Di Stefano dobrou češtinou.
Nejprve dal s několika přáteli a příbuznými dohromady peníze a koupili čtyři domy. Pak založil stavební firmu a obchod s italskými dlaždicemi. Dnes se věnuje hlavně přestavování hospodářských a zemědělských budov na loftové byty. „Byla tu díra na trhu. Začali jsme v roce 2001 rekonstrukcí Nuselského mlýna. Teď dáváme novou podobu třeba pivovaru v Lochkově,“ říká architekt.
Víno a klid
Obchodování s nemovitostmi v Praze dlouho živilo také Cesare Muntoniho. Před pěti lety ale prodal pozemky v rodné Sardinii a koupil si opuštěný, zchátralý obchod v Nuslích. Nechal ho opravit, vyzdobit freskami z Pompejí a otevřel v něm vinárnu a vinotéku Bacco.
„Mám tu svůj klid. Lidé si ke mně zvykli chodit, vydělám si a jsem spokojený,“ říká Muntoni. Jeho zákazníky jsou hlavně Češi, mezi nimiž má i hodně přátel. Itálii mu připomíná sardinské víno a speciality, které prodává.
„Odebírám i víno z Moravy. Před tamním bílým opravdu smekám. Červené už není tak dobré jako italské, chybí mu víc slunce,“ míní Cesare Muntoni.
Rozptýlená komunita
Italové v Praze netvoří sevřenou komunitu, která by udržovala lidové tradice nebo společně slavila státní svátky. Vídají se spíše jen s přáteli, nad kávou, u dobrého jídla. Dívají se na fotbal, vyprávějí si o životě.
„Vím o pokusech pořádat italské večery v některých pražských pizzeriích, ale moc se neujaly,“ říká vinárník Muntoni. Podle architekta Di Stefana jsou Italové individualisté a zároveň dokáží dobře zapadnout mezi místní obyvatele.
Potvrzuje to i překladatelka Gabriela Bognárová, která s Italy často pracuje. „Narozdíl od některých jiných národů se k nám nechovají přezíravě. Jsou otevření, milí a komunikativní,“ říká Bognárová.
Respekt u místních
Italům se na Češích líbí dochvilnost a spolehlivost, kterou u svých svých krajanů často nenacházejí. „Když tu lidé slíbí, že něco udělají, tak to platí. Italové jsou lehkomyslnější. Řeknou: Já na to zapomněl, uděláme to zítra,“ porovnává mentalitu obou národů šéfkuchař Riccardo Lucque.
Za manželku má Češku a už sedm let provozuje na Vinohradech úspěšnou restauraci Aromi. Lucque říká, že si místní cizinců váží. „Třeba v Německu jste dlouho lidé druhé kategorie, dokud nedokážete, že něco umíte. Tady mě respektovali, i když jsem neuměl ani slovo česky. Věděli, že jim něco přináším,“ vysvětluje Lucque.
České jídlo mu chutná, ale přiznává, že ho nemůže jíst příliš často. „Když jsem na návštěvě u manželčiných rodičů na Moravě, dám si rád třeba guláš, svíčkovou nebo vepřové koleno. Jídlo je tu ale hodně těžké, za dva dny musím zase přejít na italské,“ říká s úsměvem Lucque.
Maminka Zátopková
Co ale Italům v Praze schází, je teplé počasí. „Chtělo by to víc slunce, na mě jsou tu moc dlouhé zimy,“ podotýká Carlo Capalbo z Neapole.
Sebe i místní už šestnáct let zahřívá během. Organizuje Pražský mezinárodní maraton, který se řadí mezi nejprestižnější evropské vytrvalostní závody. Když jako odborník na informační technologie a nadšený amatérský sportovec přišel do metropole, viděl okolo sebe hodně obézních lidí, málokdo běhal pro radost. „Myšlenka maratonu vznikla nad českým pivem. Seděli jsme s olympijským vítězem Gelindem Bordinem. Při třetím pivu jsme se rozhodli, že do toho půjdeme,“ vypráví Capalbo.
Považuje se za Pražana, i když čeština pořád není jeho silnou stránkou. „Našel jsem si tady i českou maminku. Danu Zátopkovou,“ říká s úsměvem Capalbo.
Italové, kteří v Praze žijí, už řadu let o návratu na jih většinou neuvažují. Na Apeninský poloostrov jezdí spíše navštěvovat rodiny. „Dokud mi půjdou obchody, zůstanu tady,“ říká s nadsázkou Lucque.
