Ivo Pešák má na malování a hudbě rád hlavně to, nad čím jiní kroutí hlavou
Mladou Boleslav má muzikant, herec a malíř Ivo Pešák spojenou hlavně s koncertem, který se nikdy neuskutečnil. Štace s Banjo Bandem Ivana Mládka totiž v minulých čtyřiceti letech nepočítal. Stejně jako všechny ostatní. Na spolupráci s Michaelem Kocábem ale stále vzpomíná. Hlavně na krásný jazzový kus, v němž hrál Pešák na baryton saxofon. Zůstalo jen u zkoušek, na vystoupení nedošlo, protože režimu to vadilo. Stejně jako Kocábův otec, který byl v Boleslavi evangelickým farářem.
Většina lidí vás má za showmana. Vy jste přitom chtěl hrát klasiku.
To bylo ještě trochu jinak. Původně jsem chtěl být sportovcem jako můj starší bratr. Nejprve jsem plaval a byl vážně dost dobrý. Vyhrál jsem i přebor Prahy. Jenže zrovna na těchto závodech, když jsem měl svého vítězství ještě plnou hlavu, přišla taková malá hubená holka. Prý, že když si dáme závod spolu, porazí mě o celý bazén. Já se smál a všem říkal, ať se na to jdou podívat. Bohužel přišli. Viděli, jak mi to nandala. Vážně o délku bazénu. Až pak jsem zjistil, že to byla mistryně republiky. Tu ostudu jsem nějak nemohl překousnout.
Tak jste se dal raději na muziku… Kdepak. Na gymnastiku. A taky to docela šlo. I když dnes mi už právě tohle málokdo věří. Byl jsem i ve výběru Prahy. Jenže se mi zase vymstilo předvádění. Když jsem se vytahoval před holkama a dělal veletoč, tak mi při sklopce praskly trenýrky. Zase jsem se znemožnil. I jako gymnasta. Tak jsem se dal na lyžování. U toho jsem vydržel docela dlouho. I tady jsem se párkrát ale postaral o divadlo. Třeba když jsem upadl na umělém svahu a z roztržených oteplovaček se za mnou táhl jako fáč vatelín, který byl uvnitř. Lidé se váleli smíchy. I kamarádi z horské služby si mě ještě dost dlouho dobírali.
A proč jste zanevřel i na lyžování?
Na tento sport ne. Jen jsem se jednou postavil na kopec a zjistil, že mám strach ho sjet. To je prý nejlepší sundat lyže a jít pěšky. Jinak se člověk ošklivě zraní. Párkrát jsem to i viděl, protože s klukama z horské služby jsem tehdy jezdil na lyže hodně často. Nejvíc se vždycky polámali lidi, co přemáhali vlastní strach. Já jsem se o to raději nepokoušel.
Sport vám pak nechyběl?
Ani ne, já měl vždy hodně koníčků a nikdy jsem se nenudil. Taky mi došlo, že bych ze všeho nejvíc chtěl hrát na klarinet. A stejně tak dobře jako Karel Krautgartner. Jeho jsem strašně obdivoval. Byl to jazzman každým coulem. Akorát táta pro to neměl moc pochopení. Nechtěl mít v rodině komedianta. Zachránila to ale maminka, která mi k Vánocům klarinet koupila. Tajně, aby táta nevěděl. No a dárky se nevracejí. Tak jsem se začal učit hrát. Napřed jsem byl samouk. Ale nebylo to ono. Tak mi maminka domluvila hodiny u Karla Dlouhého, který hrál první klarinet v České filharmonii. Byl to moc fajn člověk a skvělý učitel. A taky strašně rád pouštěl draky. Což mi přišlo velmi směšné. Připadal jsem si na to starý a taky jsem už byl přece skoro umělec… Dnes už vím, že jsem asi o něco přišel.
A jak se vážný umělec Ivo Pešák dostal k nevážnému Ivanu Mládkovi?
Oklikou přes Středočeský symfonický orchestr Poděbrady. Právě tam jsem dostal po konzervatoři, kde mě mimochodem nakonec také učil právě Karel Dlouhý, smlouvu na tři roky. Byla to dost dlouhá doba, abych přišel o iluze. Spousta věcí byla úplně jinak, než jsem si je představoval a než jsem chtěl. Ten vysněný svět vážné hudby mi najednou přišel jako jedna velká přetvářka a pozlátko. Ve vztazích mezi lidmi chyběla upřímnost. Neuměl jsem si představit, že bych se měl tomuhle „umění“ v orchestru upsat na dalších deset let. Tak, jsem odešel. I když jsem neměl ponětí kam.
Takže Banjo Band byla z nouze ctnost?
Vůbec ne. Ivana jsem znal od svých sedmnácti let. To, co dělal, se mi docela líbilo. Ale k němu jsem se dostal vlastně náhodnou. Když jsem byl pár dnů bez angažmá a hlavou už se mi začínaly honit černé myšlenky, potkal jsem v Praze na Václaváku bubeníka z Banjo Bandu. Právě on mi řekl, že Mládek zrovna hledá klarinetistu. Tak jsem to místo vzal a hned s nimi začal hrát. Akorát jsem spoustu písniček vůbec neznal. Přemýšleli jsme, jak z toho narychlo ven. Oblékl jsem si tedy šponovky a sako a stál na pódiu, s prominutím, jako blbec. Zíral jsem do prázdna a přitom se učil texty. Lidi mě měli za kašpara a to mi zůstalo.
Nevadilo vám to? Chtěl jste přece být seriózní umělec.
Ne, přišlo mi to upřímnější, než když jsem si za každou cenu musel hrát na váženého člena váženého orchestru. A také hudba a písničky byly dobré. I v klasice mám rád věci, kte- ré si na nic nehrají a nestydí se za nadsázku a humor. Hodně poslouchám například soudobou hudbu, která jiné přivádí k šílenství. Stejné je to i s výtvarným kumštem. V sedmnácti letech mě nejdřív naprosto fascinovali impresionisté. Pak avantgarda a abstrakce. Ale tu podle mě může dělat jen ten, kdo doopravdy umí malovat. Třeba Picasso, Brague nebo Pollock.
Proč vznikl Rockec? V Banjo Bandu vám přece jen něco chybělo?
Za Rockec může spíš ponorková nemoc. Na jednu hodně zlou došlo v kapele v osmdesátém roce. Nejvíc na ni tenkrát doplatil můj hlavní parťák na jevišti a kamarád Géza Gerendáš. Tak jsem si říkal, že bych snad měl raději rozjet něco vlastního. Rokenrol byla muzika mého mládí a nezestárla. Tušil jsem ale, že na mě budou lidi koukat jako na toho, který „je od Mládka“. Přemýšlel jsem, jak bych i já mohl psát k rokenrolu originální texty. Nakonec jsem vsadil na absurditu. Původní americké texty nejsou většinou vážně nic moc. Zvlášť legračně zní jejich doslovný překlad. S tím mi hodně pomohl textař Michal Bukovič, mimochodem skvělý amerikanista. Jeho „otrockým“ překladům jsem ještě trochu pomohl a to bylo všechno. Vlastně skoro všechno. Ještě jsem měl štěstí a povedlo se mi dát dohromady skupinu z těch nejlepších rokenrolových muzikantů v republice.
Nebrali hraní s Rockecem jako znesvěcení žánru?
To si pište! Když slyšeli, že jsem například z Elvisova hitu Love Me Tender udělal Miluj můj tendr, tak se na to rovnou chtěli vykašlat. Stálo mě to hodně přemlouvání. Ale byl jsem si jistý, že to vyjde. Bylo to prostě tak blbý, že se to muselo líbit, jak říkali už Werich s Voskovcem. Během tří let jsme byli opravdu slavní. Někdy jsme uskutečnili do měsíce přes dvacet koncertů a nebyl problém vyprodat velké amfiteátry. Bohužel jsme doplatili právě na texty. Pro rádio i televizi jsme totiž neexistovali. Nevysílali nás, ideově to nebylo v pořádku. Přesto jsme vydrželi hrát sedm let. Kapelu jsem rozpustil až v roce 1988 a vrátil se do Banjo Bandu.
Co říkal vašemu hraní Ivan Mládek? Do jisté míry jste byli konkurence.
Byl se i se ženou podívat hned na náš druhý koncert. Seděli v první řadě a já z toho byl trochu nesvůj. Po vystoupení za mnou Ivan přišel. Poplácal mě po ramenou a řekl: „Já věděl, že ty bys nedělal žádný blbosti.“ Byl spokojený, že si vychoval žáka. Svým způsobem jsme si navzájem dělali reklamu. Aniž jsme se o to snažili. Takže žádná nevraživost. Jsme kamarádi a navzájem se respektujeme. V Banjo Bandu má samozřejmě hlavní slovo on. Taky ve scénkách nás pěkně hlídá. Všechno musí být tak, jak napsal a jak si představuje. Ale tomu rozumím. Já nejsem jako kapelník jiný.
Proč jste se rozhodl s Rockecem po letech znovu koncertovat?
Jednou ráno jsem se vzbudil a zjistil, že mi Rockec strašně schází. Zvedl jsem telefon a zavolal klukům z bývalé kapely. Byli na tom úplně stejně jako já. Od té doby se scházíme ve stejné sestavě jako před více než dvaceti lety. Tedy až na jednoho, co už se na nás dívá z muzikantského nebe, a dalšího, co na hraní úplně zanevřel. Musím říct, že při prvních zkouškách to nebylo moc o muzice. Spíš jsme si vyprávěli a klábosili. Většinou jsme se během dlouholeté pauzy moc nevídali. Teď už se ale na každý koncert skutečně připravujeme se vším všudy. A kupodivu nás to pořád baví. Mám dojem, že i lidi si nás docela rádi poslechnou. Snad to tak bude i 25. srpna na nádvoří mladoboleslavského hradu. Snad nás déšť nevyžene jako Jirku Schmitzera. Sál v kulturním domě bude ale pro jistotu připravený.
K malování tedy utíkáte, když máte dost Banjo Bandu i Rockecu?
Banjo Band je pro mě práce a Rockec koníček. Takže k malování neutíkám, užívám si ho. Možná i proto, že mě učili malovat výtvarníci, které mám rád a moc si jich vážím. Skvělý kreslíř Jirka Mika a Antonín Sládek, přezdívaný Poslední Pařížan. Své mi k mým výtvorům říkal a stále říká také kunsthistorik Jiří Tichý. Občas se spolu stále všichni scházíme. I když od té doby, co jsem se odstěhoval z Prahy, je to složitější. Hlavně se těším, že až jednoho dne skončím s koncerty a estrádami, tak si paletu konečně užiji. A třeba se dostanu i k té abstrakci. Zatím se na ni ještě pořád necítím. Držím se reality. Byť to tak třeba někomu nepřipadá.
A máte ještě nějaký dosud nesplněný sen? Jako muzikant anebo jako malíř.
Mám jednu velikou touhu, asi jako devadesát procent muzikantů na světě. Chtěl bych udělat bluesovou desku. Hudbu bych si napsal sám. Muzikanty i zpěváky bych si pozval. Třeba klidně na každý kus někoho jiného. A měl bych spoustu času natočit každou písničku tak, jak ji slyším v hlavě. To by byla paráda. Blues je totiž základ muziky. Takže dobré věci jsou od těch skladatelů, kteří mu vážně rozuměli a měli ho v krvi. Tento trochu neskromný sen bych si jednou vážně rád splnil.
Myslíte, že jste měl v životě štěstí?
Asi ano. Někdy jsem si připadal dokonce jako dítě štěstěny a začínal věřit na náhody. Na druhé straně ale vím, hlavně díky klasice, že člověk musí strašně moc pracovat na tom, aby byl dobrý. Stojí to hodně píle i sebezapření. Musí v sobě najít jistou pokoru k tomu, co dělá, a současně dost smělosti. Jinak se nemůže postavit před lidi a přesvědčit je, že stojí za to si ho poslechnout.