Někdy na konci června 2010 přišel do českobudějovické redakce Sedmičky dopis. Kolega Tonda Pelíšek tehdy požádal Václava Havla, jestli by nenapsal svůj názor na osud kasáren, kde prožil mládí. Není naivní, nečekal, že Havel odpoví. Jenže listonoš vrazil ten den Tondovi do rukou obálku a Tonda zjistil, že Havel odpověděl.
Byla to obrovská pocta. Málokteré regionální noviny mají takový zářez. Aby osobnost, která se těší celosvětového uznání, sedla ke stolu a napsala jim pár vět. „V budějovických Mariánských kasárnách jsem kdysi dávno prožil dva nelehké roky života, ale zajímavé je, jak se temná vzpomínka na tato léta každým rokem prosvětluje,“ poznamenal mimo jiné exprezident Havel pro Sedmičku.
Vyslovil přání, aby chátrající objekt našel investora, který bude respektovat jeho památkovou hodnotu. Pak prý bude mít důvod k radosti a jeho „původně temná a postupně se zesvětlující vzpomínka se projasní úplně“.
Trochu mě mrzí, že mu Budějovice tu radost neudělaly. Václav Havel v neděli zemřel. Zemi zalil smutek, v pětasedmdesáti letech se uzavřel neobyčejný příběh. Ten o kasárnách pokračuje. Na zem padá omítka, po střeše tančí holubi a okny fouká vítr.
Havlův dopis pro Sedmičku hovořil o touze, plánech a velkých přáních. Těch, která se nesplní ani na Vánoce. Letošní svátky budou mít divnou pachuť. Tuším, že vzpomínky na největšího muže českých soudobých dějin doprovodí většinu štědrovečerních sešlostí.
Přeji vám klidné svátky. S tichou vzpomínkou na Václava Havla.
