Jak se prodává Nový Prostor? I v dešti
Václav Šimek prodává Nový Prostor. Stojí pod lípou vedle monumentálního kostela Božského srdce Páně. Možná ho míjíte každý všední den. Možná jen když pospícháte na hlavní nádraží. Mnozí si ho určitě ještě ani nevšimli. A některým drobný muž v kšiltovce přijde jako součást pražského předměstí. Stejně jako lípa, o kterou má opřenu svoji aktovku s časopisy. Zajímalo mě, kdo je ten tichý člověk. Minulý týden jsem se u Václava Šimka zastavil a prodával noviny s ním.
„Dřív jsem stával ve výklenku u Tesca, ale tam to nešlo. Prodal jsem jeden nebo dva časopisy za celý den. Víc nic. Pak mi poradili, abych se postavil tady u kostela. Já to zkusil a jde to. Prodám od pěti do devíti výtisků a většinou končím ve čtyři hodiny. Nedávno jsem vyhrál soutěž v prodávání. Dostal jsem kapesní nůž a sadu hrnců, ale tu jsem jim nechal. V azyláku ji nepotřebuji,“ vysvětluje Šimek. Kolem procházejí desítky lidí. Nikdo si nás nevšímá. Jen čas od času někdo odvrátí zrak na druhou stranu.
Cesta na ulici
Václav Šimek třicet let pracoval v březhradském masokombinátu. Po infarktu odešel do invalidního důchodu a vypomáhal lidem na zahrádkách. Bydlel v panelákovém bytě v Březhradě a nic v jeho životě nenasvědčovalo tomu, že se jednou ocitne na ulici.
„Vzal jsem k sobě jednu rodinu, kterou vyhodili z ubytovny. Všichni mi to vymlouvali, ale já je neposlech. Dodnes si to vyčítám. Bydleli se mnou a neplatili nájem. Já jsem se naštval a přestal jsem platit taky. Vznikl dluh, ale oni ho vyrovnali a byt prodali. Koupili takovou barabiznu v Josefově a vzali mě tam s sebou. Brali mi důchod. A já krom jedněch retek z těch peněz neviděl nic. Chodil jsem po Josefově špinavý a hladový,“ vypráví svůj příběh.
Když už nemohl týrání vydržet, vyhledal pomoc policie. „Ty mě odvezli na sociálku. Tam jsem se mohl najíst a vykoupat. Dali mi peníze na cestu a poslali do azylového domu v Hradci Králové. To bylo minulý rok v říjnu a v listopadu jsem začal prodávat. Nejdřív jsem nevěděl, jak na to. Teď jsem zaběhlý,“ říká Šimek.
Mezitím se u nás zastavuje muž v obleku. Je vidět, že Šimka dobře zná. Prohodí s ním pár slov a kupuje si výtisk Nového Prostoru.
„Když přijde první, tak pak začnou chodit další. Jednou přišel člověk, dobře oblečený s krásnou paní a koupil si jich hned pět, ale to se mi stalo opravdu jenom jednou,“ říká Šimek, který má z každého prodaného čísla dvacet korun. Prodej časopisů, který v Hradci Králové zastřešuje Charita, může některým lidem pomoci překlenout krátkodobou krizi nebo jako v případě pana Šimka přispět k návratu do společnosti a zajistit trvalejší příjem.
Na rozdíl od různých sbírek přímo vidíte, komu peníze dáváte. Po krátkém rozjezdu musejí prodejci do časopisu investovat vlastní peníze. Jedná se tedy o zaměstnání bez stresujícího vstupního pohovoru, který může být pro mnohé nepřekonatelnou překážkou. Své uplatnění tak najdou i lidé, kteří by jinak zaměstnání jen těžko hledali.
„Já jsem nedoučený zahradník a práce pro mě nikde není. Teď jsem spokojený. Mám kde bydlet a prodávání mi jde. Když je zima, vezmu si rukavice. Když prší, tak mám nepromokavou bundu. A o víkendu si vždy zajedu do jídelny na dráhu,“ usmívá se Šimek. Už je kolem poledne a v aktovce mu zbývá šest výtisků z původních patnácti. Je to ovšem výjimečný den.
V Hradci Králové je v současné době do projektu zapojeno patnáct lidí a z toho tři se této práci věnují každý všední den. Václav Šimek patří k těm nejlepším, ale i tak jeho prodej není velký. Kolem čtvrté stále stojíme pod lípou a většina lidí jen klopí zraky a rychle mizí za rohem.
