Jak se z piva stane luxus
Být pivařem ve východokonžském městě Lulingu se prodraží. Na čepované do půllitru rovnou zapomeňte! V putyce v chatce ze seschlého bahna se střechou z palmových listů, na které se jako na podobných domcích okolo suší prádlo, dostanete jen zaprášenou flašku. Jedna velká láhev lokální značky Primus vyjde na 4500 konžských franků, to je v přepočtu téměř sto korun. Jak kdybyste seděli v baru na Manhattanu.
Proč je pivo na zbídačeném venkově středoafrického státu, kde naše stokoruna znamená docela slušný majetek, takovým luxusem, si lze uvědomit už na cestě z letiště. Má deset kilometrů a zdolat ji trvá více než půlhodiny. Místy vypadá jako vyschlé řečiště divoké řeky, v jiných místech se ukazuje být bahnitější než česká politika. Jízda, během které vaše dvoustopé vozidlo nezapadne do bláta až po nárazníky, stojí za oslavu. Z Bukavu, hlavního města provincie Jižní Kivu, které není vzdáleno ani tři sta kilometrů, sem vedou výhradně takové (ne)cesty. Autem se sem dá dostat v intervalu pět dní až nekonečno. Záleží na počasí a na tom, koho se ptáte…
Jak plně naložit kolo
Stav vozovek (i když toto slovo je nutné brát s rezervou) není jedinou komplikací. Venkov v Jižním Kivu ovládají vzájemně znepřátelené bandy povstalců, kteří svoje zločiny maskují politickými cíli. Žijí z plenění polností vesničanů a z nelegální těžby kovů, na něž je provincie extrémně bohatá. Jako by se nad ní Mendělejevovi rozsypala jeho tabulka prvků. Vraždy, vypalování domovů a masové znásilňování je tu běžnou záležitostí už skoro dvě desetiletí. Zvěrstev se dopouští jak rebelové, tak vojáci nedisciplinované (neboť často neplacené) konžské armády. Není divu, že zboží sem po zemi nikdo přepravovat nechce, takže je nutné spoléhat na letadla. To samozřejmě jeho cenu žene do astronomických výšek. Ať už jde o pivo, nebo cokoli jiného.
Na letiště v Lulingu právě chmelový mok dovezli. Na přistávací ploše uprostřed pralesa, která je vysypaná kamínky, roluje cessna připravená ke startu, zatímco na trávě se válí kupa všeho možného. Basy piva, balíky limonád, pytle s fazolemi, barely s benzinem, kanystry s kuchyňským olejem, pytle se smíšeným drogistickým zbožím. Menší krabice s křehkým obsahem jsou převázány kartonovými platy na vajíčka.
I sem dorazila globalizace: pivo značky Amstel, kokakola, marocké sardinky nebo třeba batůžek čínské výroby s obrázkem Spidermana. U hromady postávají chlapíci se starými koly a dohadují se, jak se o náklad rozdělí, protože je ho ještě třeba dostat do deset kilometrů vzdáleného Lulingu. Vzhledem k tomu, že jedno staré auto tu má pouze nemocnice, druhé nezisková organizace ACTED a třetí Člověk v tísni, se vše přepravuje na upravených bicyklech.
Ke kostře starých herek jsou připevněny klacky a trubky, aby se zvýšily možnosti, za co náklad zachytit. Konžané dokážou velociped obložit tak, že pod dvěma metráky nákladu není ani vidět, a za sotva vykukující řídítka ho tlačí směrem k Lulingu. Člověku rozum nebere, jak Konžané na kolo dokážou naskládat i ony přepravky s pivem nebo sud s benzinem. Samozřejmě i tyto chlapíky je třeba zaplatit (100 franků za každý kilogram nákladu), a tak cena pro konečného spotřebitele opět roste. Ještě ji pak navýší samozvaní výběrčí mýta, kteří po trase žádají kolaře o úhradu daně, kterou erár nikdy neuvidí.
Fotit zakázáno!
Na závěr se vraťme k pivu. Je nutno zmínit, že přes jeho vysokou cenu si jeho prodejci nestěžují na odbyt. Byť se stovka za fl ašku zdá i z blahobytného českého hlediska nemorální, muži v Lulingu si většinou nedokážou představit sobotní posezení s kamarády bez nevychlazeného „lahváče“. Tak na zdraví. Nebo spíše: Na lepší stav konžských cest. Pokud by se toho dosáhlo, poklesnou náklady na přepravu a s nimi i ceny piva. A chlapům by tak mohlo něco zbýt na užitečnější věci. Třeba na lepší jídlo pro jejich podvyživené potomky.
Článek vyšel v časopisu Formen
