Jake Gyllenhaal: Při premiéře Everestu v Benátkách jsem brečel

I přes skoro omrzlé ucho si natáčení užil a nikdy prý během něj nepomyslel na to, že by byl radši v Kalifornii. „Já totiž bydlím v New Yorku. Ale někdy během tamní zimy si říkám, že bych byl radši v Kalifornii,“ vtipkuje rodák z Los Angeles.

E15: Lákalo by vás vylézt na Everest?

Myslím, že idea bývá často přitažlivější než realita, jen vzácně je to naopak. Nedávno jsem slyšel Johna Krakauera, který na Everest vylezl v roce 1996 jako člen oné nešťastné expedice Roba Halla, jak přesvědčuje jedenáctiletého budoucího horolezce, aby radši zkusil jiné vrcholy v Himalájích.

Nejen Krakauer se po svém zážitku na Everestu vyrovnával s určitou formou posttraumatického stresu, tak moc to tam bylo děsivé. Realitu dobytí nejvyšší hory světa nesmíte brát na lehkou váhu.

E15: Našel jste odpověď na otázku, proč na Everest lidi lezou?

Přijde mi zajímavé a taky trochu frustrující, jak všichni potřebují vědět proč. Obzvlášť ve filmu. Každý musí mít pro všechno důvod. Já sám věřím v odpovědi, strukturu a rozhodnost, ale když se zeptáte proč, mnoho lidí vám to nevysvětlí. Prostě cítí nutkání, každý ze specifických důvodů.

Neměl bych mluvit za všechny, kteří zlézají Everest, ale připadá mi, že utíkají k něčemu, o čem věří, že jim dá odpovědi na otázky o tom, před čím utíkají. Tohle aspoň vidím v našem příběhu. Himaláje jsou tak izolované, místní kultura je natolik odlišná od té, z níž většina horolezců pochází, rozdíl v nadmořské výšce je tak velký, že se tam cítíte jako na jiné planetě. A myslíte si, že v místě tak vzdáleném od vašeho života najdete sami sebe.

E15: Našel jste díky Everestu něco nového vy?

Když jsem film viděl poprvé na premiéře na festivalu v Benátkách a na jeho konci uviděl fotografie skutečných lidí, brečel jsem. A uvědomil jsem si, že film se reality nikdy nedotkne. Že se jí nemůže vyrovnat.

Natáčení bylo skvělé. Všichni jsme bydleli, jedli a pracovali pohromadě.

E15: Předpokládám, že ani natáčení se nevyrovnalo skutečnému výstupu na Everest, i když jste během něj navštívili Himaláje a Dolomity.

Ne. Natáčení bylo skvělé. Všichni jsme bydleli, jedli a pracovali pohromadě. Navíc já jsem rád venku, mám rád fyzické aktivity a při natáčení filmu se málokdy dostanete do tak vzrušujících i trochu riskantních míst. Ten příslib dobrodružství nás na téhle práci všechny lákal.

E15: Musel jste se během natáčení potýkat i s nějakými problémy?

Pracovat se těmi ostatními herci byl problém. Ne, žertuju. Potýkal jsem se hlavně se zimou. Často mi mrzlo ucho, až k omrzlinám, a já tomu moc nevěnoval pozornost. Rozhodl jsem se, že v jedné scéně nebudu mít nic na hlavě, takže jsem lezl a lezl a nakonec jsem měl s tím uchem velké problémy. A ta scéna se ani nedostala do filmu.

E15: Fyzicky náročné výkony jste nedávno předvedl i ve filmech Bojovník a Slídil. Začal jste je vyhledávat?

Spíš jsem se rozhodl věnovat hodně času přípravě. Před pár lety jsem na chvíli ztratil směr, přemýšlel, čemu se vlastně věnuju, a rozhodl se dozvědět a naučit co nejvíc aspektů hereckého řemesla. Fyzické tělo je jedna jeho část, další jsou mysl a mozek, což jsou pro mě dvě různé věci.

Snažím se tedy přijít na to, jak vystihnout svou postavu i fyzicky, najít v jejím těle její rysy. U Slídila mi připadalo, že někdo takový (bezskrupulózní novinář vydělávající na neštěstích – pozn. red.) by nemohl být svalnatý a silný. U Bojovníka, kde hraju boxera, šlo o to naučit se boxovat. Což jsem i chtěl, dokud na to mám.

E15: Pořád boxujete?

Ano. Frustruje mě, že to, co jsem se naučil, nemůžu využít v každém filmu. Boxoval jsem celý minulý rok. Je to skvělý sport, pro herce, pro děti i ženy, pěstuje sebevědomí a instinkt. Horolezectví se chci věnovat taky. Jimmy Chin (uznávaný americký horolezec, lyžař a dokumentarista – pozn. red.) mě dokonce pozval na výlez.

Ale nemyslím si, že bych byl závislý na adrenalinu. Chci jako herec vyprávět příběhy a vím, že když do své postavy vytrénuji i své tělo, dozvím se víc o sobě. I o světě, protože při natáčení potkáte někoho, kdo se boxem nebo horolezectvím živí. A vaše náhledy a soudy na toto povolání se najednou změní. Takové role jsou kreativní, ne naopak. Nemučím sám sebe.

E15: Vaše snímky jsou často temné, zvláště ty poslední. Nemučí vás to vnitřně?

Myslím, že víc mučivé je nemít žádnou možnost vyjádření. Tohle je moje forma, filmové příběhy mi dovolují vyjádřit se na relativně bezpečném prostoru. Ano, to, co člověk dělá, může rozhodit jeho příčetnost. Proto je herectví řemeslo, u něhož se naučíte techniku a stále dokola ji zkoušíte. Proto je příprava zásadní, nemůžete jen tak přijít na plac.

Věřím ale, že temnota uvnitř lidí se vyrovná jejich kráse a světlým stránkám. I postava, která vám připadá temná, mi může o mě samém něco osvětlit. Při sledování Everestu mě hodně dojala scéna, v níž Rob umírá. V hlasu Jasona Clarka je cítit bolest, strach, únava a stejně Rob jako svá poslední slova řekne své ženě, že ji miluje.

Nikdo neví, jak naše životy skončí, ale víme, že láska je jediná věc, kterou za sebou zanecháváme. Vidíte jeho krásný výhled z hory, pak zmrzne. Věřím, že temnota a krása můžou koexistovat.

E15: Jak se vám s Jasonem Clarkem spolupracovalo? Ve filmu oba hrajete horské vůdce.

Jason byl takový náš vedoucí. Jeho znalost příběhu té tragédie, všech jeho aspektů a detailů byla ohromující. Pro mě jako herce ve vedlejší roli bylo skvělé, že představitel hlavní postavy toho tolik věděl a ještě byl tak talentovaný, inteligentní a připravený. Říkal jsem si, že když to má on tak pokryté, já nemusím tolik pracovat.

E15: Rob Hall a Scott Fischer, kterého představujete vy, byli kamarádi, podle některých ale také konkurenti, jejichž rivalita mohla mít vliv na jejich smrt. Vy je tak ale nehrajete.

Jsem rád, že tak ve filmu není vykreslen. V jiných verzích toho příběhu bývá Scott ukázán jako Robův antagonista, obzvlášť v Krakaurově knize Peklo blízko nebe. Asi potřeboval víc napětí, tak z něj udělal Robovu konkurenci. Oba na Everestu tehdy zemřeli, oba svou práci milovali a byli ke všem velmi přátelští a laskaví. Každý měl ale jiný styl, to bylo důležité ve filmu předvést. Scotta nakopával způsob, jakým Robem dělal svou práci.

E15: Máte tedy teorii, proč se Scott vydal na vrchol i přes svou únavu a možná i zdravotní problémy?

Kolem Scottových zdravotních problémů panuje mnoho nejasností. Ovšem chlápci jako on se moc nesvěřují, jak jim je. Zažili už hodně bolesti a vždycky ji přežili. Tak si mohl myslet, že tu bolest zná a že může zatnout zuby a překonat ji. Když jsem Scotta poslouchal na nahrávkách, vždycky mluvil o tom, že se často pohybuje na hraně a jednou z ní spadne. Ale neví kdy, a proto miluje to, co dělá.

Čím jdete výš, tím se snižuje vaše schopnost dostat se dolů, tím pečlivější práci sestup vyžaduje. Matka příroda vám k tomu říká akorát: tohle fakt chcete zvládnout? Tak to hodně štěstí.

E15: Dozvěděl jste se při natáčení něco nového o horolezectví?

Když jsem pozoroval Jasona, jak předvádí, co se tam nahoře stalo Robu Hallovi, došlo mi, že Rob byl tisíce stop nad hranicí bezpečí. Přirozeně vás napadne: proč prostě dolů nesklouzl?

Jenže pravda je, že tam nahoře se dostanete do pozice, kdy to nemůžete udělat. Čím jdete výš, tím se snižuje vaše schopnost dostat se dolů, tím pečlivější práci sestup vyžaduje. Matka příroda vám k tomu říká akorát: tohle fakt chcete zvládnout? Tak to hodně štěstí.

E15: Díky Everestu jste hodně horolezců potkal. Jací vám přišli?

Jsou to krásní, meditativní lidi s tichým životem. Horolezectví je velmi izolovaný sport. Takže je docela ironické, když o lidech, kteří chtějí být daleko od ostatních, vznikne hollywoodský film a oni se pak ocitnou ve středu pozornosti.

Autorka je spolupracovnicí redakce