Jako studentka stopovala nahoře bez. Byla z toho řetězová nehoda

Než zastavilo první auto do Budějovic i zpátky, nečekal redaktor ani čtvrt hodiny. Jeho kolegyně ale nemusela při cestě do Písku ani zvednout ruku. Když stopovali společně, čekali na odvoz nejdéle.

1. České Budějovice Čtvrteční ráno mi silně připomíná výlet do Norska, když jsem po maturitě stopoval na polární kruh. Prudký déšť tehdy po celé tři týdny střídalo mírné mžení. Dnes je přede mnou naštěstí jen cesta do Českých Budějovic a zpátky.

Jako ideální výchozí bod pro stop na jih jsem si vybral rozšířenou krajnici, těsně za Planou nad Lužnicí. Zaskočilo mě, že už po pár minutách zastavilo auto. Překvapení ale vystřídalo zklamání. Za volantem seděl kamarád. Hrdě jsem mu spolujízdu odmítl, i když zrovna déšť přidával na intenzitě. Chci se přece přesvědčit, jestli dnes někdo zastaví neznámému člověku.

Obavy, jestli jsem neprohloupil, rozehnala po dvaceti minutách oktávka s pražskou poznávací značkou. Tak ještě berou, říkám si, když usednu vedle zhruba pětatřicetiletého muže. „Zastavím skoro vždycky. Sám jsem kdysi stopoval. Hodně ve Skotsku nebo ve Francii. Tam jsem nikdy nečekal déle než hodinu,“ vysvětluje, proč dodnes splácí dluh za štědrost jiných řidičů. Cestou mi přibližuje provoněnou Provence, noci probděné u vína na pláži a chuť francouzských sýrů.

Snění přetíná značka České Budějovice. Vystupuji, škodovka opouští kruhový objezd a přecházím na druhou stranu silnice.

V opačném směru se sotva hodinu stará situace opakuje. Zastaví mi kamarádka, a tak opět odmítám. Přitom se mi v začínajícím lijáku lepí oblečení na tělo. Ale opět nečekám dlouho. Přibrzdí padesátiletý muž. „Včera jsem byl na koncertu v Bazilice a zůstal u známých přes noc,“ sděluje řidič, důvod cesty. Dozvídám se, proč zastavil. „Auto staré, v peněžence stovku a sexuálně přitažlivý pro vás asi nejsem,“ směje se. Sám kdysi trempoval a stop byl někdy vítaným způsobem cestování. S otočkou v jihočeské metropoli jsem za rovné dvě hodiny zpátky v Táboře.

2. Písek Zatímco kolega stepoval u Plané, já už se vezla směr Písek s truhláři ze Sepekova. Po třech minutách mi zastavili na kraji Dražic. „Jste snad poslední stopařka v Čechách,“ zněla uvítací věta.
„Když budete někdy potřebovat něco ze dřeva, ozvěte se, klidně i dřevěnou nohu,“ nabízí mi a to už zastavujeme na benzině pro cigarety. V rychlém nákupu nechybějí noviny, a tak se dozvídám novinky dne. „Dvouleté batole vykouří dvě krabičky denně,“ hlásá titulek. Proti němu je i můj spolujezdec s krabičkou denně, břídil.

Blížíme se k Oltyni. „Nechcete radši k nám do dílny? Vařit kafe?“ směje se řidič. Zdvořile odmítám, děkuji za svezení a pokračuji do Písku.

Nečekám ani minutu a zastavuje mi kamion. Kam jede, se nedozvím. Řidič mluví anglicky opravdu málo. Národnost prozradí červená vlajka s bílým půlměsícem. Turecká hudba přerušovaná radami turecké GPSky supluje chudou konverzaci. O řidiči se dozvídám jen to, že se jmenuje Kurzev, má dvě děti a jede do Itálie.

Dotaz přichází i od Kurzeva. „Písek. Long?“ Pohotově odpovídám, že je to tak patnáct minut. Přemýšlím, proč to chtěl vědět. Mírnou paranoiu podpoří mrtvá kočka na silnici, sílící hudba a další dotaz. „Are you married, Linka?“. Jestli jsem vdaná? „Yes,“ souhlasím snad až příliš rychle a důrazně, i když to není pravda.

To už jedeme po serpentýnách. Zastavuje nás celní správa. Kurzev vyndavá řidičák, pas a kotouče. Celníkům se něco nezdá, zdržují a já mizím. Do Písku je to pár minut.

Po chvilce u mě brzdí kamion. Kurzev se rozhodl, že mě musí dovést až do Písku. Kontrola prý dopadla „oukej“. Zastavujeme u písecké benziny. Tábor-Písek: 44 minut. Cesta zpět je klidnější, rychlejší a ukecanější. Pět minut po zvednutí palce mi zastavuje milá daňová poradkyně. Stopaře bere, ale vybírá si. „Holky v pohodě, kluky jen, co znám z písecké průmky,“ upřesňuje.

K dobru přidává pár příběhů. Ze školy stopovala často. Někdy v dvaaosmdesátém ji svezl německý kamioňák. Vyfasovala od něj Coca-Colu, žvýkačky, zrcátko s hřebínkem a nějakou kosmetiku. „To byl poklad tenkrát,“ podotýká řidička.

Byly i situace, kdy měla strach. „Řidič mě lákal, ať se s ním jdu vykoupat do rybníka. Už byla docela tma. Ale když jsem odmítla, řekl, že jsem fajn holka,“ vzpomíná.
Vysedám u Oltyně, začíná pršet a jen doufám, že někoho rychle stopnu. Aniž bych zvedla ruku, zastavuje přímo uprostřed objezdu favorit. Z otevřeného okna hraje dechovka, tu se snaží přeřvat starší pán. „Svezu vás. Jedu si pro léky a pak s kamarádem na pivo,“ dozvídám se. Brát stopaře se nebojí. „No co mi můžeš udělat? Nanejvýš dát k soudu,“ vtipkuje.

U cedule Tábor kontroluji čas. Z Písku dojezd za třicet sedm minut. Než zaparkujeme, stihneme si zanadávat na volby. „Já říkám chlapům v hospodě. Vy dědci, za komunismu jste chodili volit, protože jste byli posraný. A teď, když můžete volit, koho chcete, tak nejdete,“ rozohňuje se.

3. Praha Tentokrát stopujeme společně. Moc se nezaobíráme výběrem stanoviště a za to taky pykáme. Za mostem přes Jordán nás svírají výpadovky na Prahu a České Budějovice. Ale aut tu moc neprojede. Navíc s deštníkem nad hlavami působíme spíš jako atrakce. Bezradně sledujeme, že daleko hustší provoz je ve směru od bývalého hotelu Mašát. Po půl hodině spekulací, jak se k němu dostat, nám zastavuje sotva třicetiletá žena.

Nechci ani věřit tomu, s jakou ochotou odepíná dětskou autosedačku, abychom se vešli do auta. Tuším, že dříve také stopovala. Prosím ji o nějakou historku, abych otevřel konverzaci. Čekám rutinní zážitky, ale přepočítám se.

„V Německu se nám jednou s kamarádem nedařilo. Tak jsem sundala triko a zkusila to nahoře bez. První chlap to na místě zaflekoval, další do něj zezadu nabořil,“ nahodí žena a pozoruje mojí reakci ve zpětném zrcátku. Smíchy se sunu na podlahu.

Jenže účel cesty do Prahy už tak úsměvný není. „Jedu za bratrem do Motola. Spadl ze skály,“ sděluje nám.
Za Benešovem se potkáváme s jejím přítelem. Ze zvědavosti si přesedám k němu. Ochotně mi popisuje nejvydařenější stop v životě. „U Tachova nás jednou nabrali Francouzi a jeli jsme s nimi až do Nancy. Dokonce nám nabídli, že si klidně můžeme na týden nechat klíče od jejich baráku,“ vzpomíná. Přidává ještě vyprávění ženy, která ho kdysi svezla. Zastavila prý muži v saku. Po chvíli dostala strach. Když chtěl přibrzdit u lesa, že si odskočí, na nic nečekala a ujela i s kufříkem. V něm pak našla rukavice a škrtící strunu.

Do Prahy jsme dorazili za hodinu a pětačtyřicet minut. V kavárně na Chodově jsme nabrali síly na závěrečný stop do Tábora. Inspiruje nás kluk, který stopuje přímo pod obchodním domem a je úspěšný. My také. Na třetí mávnutí jedeme až do Votic. Tady se nám daří na čerpací stanici přemluvit muže, který nás vysadil až v Táboře. Cesta nám trvala třičtvrtě hodiny.